Ztvarni si svůj život!

Tuž, sedím si včera na lavičce u rybníka, koukám na vodu, jak se tam odráží mraky, a najednou mi to dojde. Lidi kolem pořád brečí, že nevědí, co je smysl života, co mají dělat, kam jít. Pořád se ptají: „Lojzo, co je správný? Mám jít do korporátu? Mám si vzít  hypotéku? Mám poslouchat šéfa, nebo rodiče, nebo ty mudrlanty na internetu?“
A já si říkám: Sakra, lidi, přestaňte řešit, co je „správný“! Život je jako prázdný plátno, a vy máte v ruce štětec a paletu barev. Tak malujte, co chcete vy, ne co vám někdo káže!

Pamatuju, jak jsem byl mladej synek, a všichni mi říkali: „Lojzo, musíš na vysokou, musíš mít kariéru, musíš mít dům, auto, a rodinu do třiceti.“ A já na to koukal jak puk, protože jsem chtěl hlavně jezdit na kole, pít pivo s kámošema a občas napsat něco, co by lidi pobavilo. No a co myslíte? Poslechl jsem je? Jasně že ne! Sedl jsem si, vzal tužku, a začal si malovat svůj obraz. Někdy to byly křiklavý barvy – třeba když jsem poprvé vyrazil na cestu do Gruzie s batohem a padesáti dolary v kapse. Někdy to byly temný tóny, když mi život dal přes hubu. Ale vždycky to byl můj obraz. Můj, ne někoho jinýho.

A dneska? Dneska lidi kolem furt jen koukají, co malujou ostatní. Na Instagramu, na Facebooku, všude samý dokonalý obrázky – někdo má vilu, někdo kariéru, někdo děti, co vypadají jako z reklamy na plenky. A všichni se snaží kopírovat. „Musím mít to samý,“ říkají si. A tak malujou cizí obrazy, podle cizích předloh, a pak se diví, že je to nebaví. Že to dělají s nechutí, s odporem, s hnusem!

No jasně! To je jako kdybych já měl malovat podle nějakýho bruselskýho úředníka, co mi bude diktovat, že mám použít jen šedou a béžovou, protože to je „moderní“. Sakra, ne! Já chci červenou, modrou, žlutou, a možná i trochu té černý, když mám náladu!

Život, lidi, není o tom, hledat „správný“ smysl. Není o tom, číst si manuály od filozofů, kněží nebo influencerů. Život je o tom, sednout si sám se sebou, zavřít oči a poslouchat, co ti říká duše. Možná ti řekne, že chceš cestovat po světě s kytarou. Možná, že chceš pěstovat rajčata na vesnici. Nebo třeba sedět v hospodě a vyprávět historky. Ať je to cokoli, je to tvý. Jen tvý. A nikdo – ani šéf, ani rodiče, ani ti mudrci z internetu – ti nemáji právo říkat, že to je špatně!

Jednou jsem potkal kámoše, co makal v bance. Měl oblek, kufřík, a ksicht, jako by ho každej den někdo mlátil. „Lojzo,“ povídá, „já to dělám, protože musím. Ale já bych chtěl mít chalupu a chovat kozy.“ A já na to: „Tak proč to neuděláš? Proč maluješ obraz někoho jinýho?“ Kouká na mě, jako bych mu řekl, že má skočit z mostu, a povídá: „No jo, ale co lidi? Co rodina? Co hypotéka?“ A já si říkám: Sakra, člověče, hypotéka tě v noci neobejme! Lidi tě budou soudit, ať děláš cokoli. A rodina? Ta tě bude mít ráda, jen když budeš šťastnej, ne když budeš brečet mezi schůzky!

Takže, lidi, vemte si štětec. Vemte si barvy. A malujte. Malujte hrad v oblacích, chalupu u lesa, nebo třeba jen barevnou čmáranici, která nedává nikomu smysl – kromě vás. Nenechte si diktovat, co je „správný“. Nenechte si podrazit vasi duši! Protože když budete malovat cizí obraz, skončíte jako ti chudáci, co sedí v koutě a brečí, že život nemá smysl.

A ten smysl přitom máte přímo pod nosem – ve svý duši, ve svým srdci, v těch barvách, co čekají, až je použijete.
Tak jsem si otevřel flašku slivovice, připil na všechny, co si malujou svůj vlastní obraz, a řekl si: „Sakra, Lojzo, ty už něco máš. A je to tvý.“ Ať si každej najde svý barvy, svý plátno, a maluje, co ho baví. Protože život je krátkej, a malovat s nechutí je jako pít teplý pivo. Na zdraví, na ty naše obrazy, co jsou jen naše!