Ráno jsme podle instrukcí byli v 8:30 připraveni po snídani k odjezdu na Gili Ayer. Měl nás vyzvednout chlapík od Mr. Hardyho. Nikdo nikde, jen parta Amíků, kteří si dali snídani před Rinjani trekem. Bolely nás nohy tak, že jsme sotva chodili. Amíci zmerčili, že Rinjani asi máme za sebou, tak začali vyzvídat. Hrozně se divili, že nahoře je dost zima a že v kraťasech to rozhodně nebude žádný med. Nakonec z nich vylezlo, že jim nikdo nic neřekl a že mají jen věci na pláž..:-) No začali být dost nerudní na svého průvodce, načež je uklidnil, že hned další zastávka je u obchodu, kde vše můžou dokoupit..:-) No zajímavá obchodní taktika..:-) Určitě z majitele obchodu něco kápne, ale chudáci ti Amíci. Náš chlapík furt nikde. Zašel jsem za Holanďanem, jestli nemá číslo na Mr. Hardyho. Tak mu zavolal a že prý jeho člověk za chvíli dorazí. No nakonec jsme čekali až do 10:00, než se objevil. Objednal nám koňský povoz a odvezl do přístaviště. Tam nám koupil 2 lístky na veřejnou loď na Gili Ayer – mimochodem tuším 8 000 IDR za jednoho. Funguje to tam tak, že když je dostatek lidí a nákladu na loď, tak vyrazí. Naštěstí nás bylo už dost, takže asi za 10 min jsme se nalodili. Cesta trvala cca 10 minut, bylo to kousek. Jakmile jsme vystoupili, hned byl u nás chumel náhončích nabízejících „transport“ koníkem s povozem. My ale vyrazli pěšky podél pláže.
Turtle beach hotelKim Štěpánková
Od přístaviště jděte vždy doprava, doleva nic moc není. Míjeli jsme jeden hotel za druhým. Nalevo od prašné cesty byly hotely, napravo jejich restaurace přímo u pláže. Asi po 10 min. chůze jsme přišli k jednomu hezkému komplexu bungalovů. Vypadaly opravdu hezky, slaměná střecha, celé ze dřeva. Hned u nás byl chlapík a prej 300 000 IDR za noc i se snídaní. Navíc měli i bazén. To nakonec rozhodlo, jelikož Kimíček se tam rovnou sunula. Jmenovalo se to „Turtle beach hotel“. Bungalov byl opravdu hezký, nový s venkovní sprchou z bambusu. Prostě idylka. Zjistili jsme, že hotel je v závěrečné fázi výstavby..:-), resp. bylo tam pár mladíků, kteří dělali dokončovací práce. Takže úplně nový. Super. Hned jsme si vzali plavky a šli se vykoupat. Když jsme přišli k moři, byl už docela odliv, takže na nějaké extra koupání to nebylo, tak jsme se jen osvěžili.
Co se týká samotných Gilis, jsou to opravdu tři kapky bílého písku v tyrkysovém moři u pobřeží Lomboku. Nejsou zde silnice, jen prašná cesta okolo ostrova. Neslyšíte ani žádná auta či motorky, protože tu žádné nejsou. Není tu dokonce ani policie. Jediné co slyšíte je šumění moře. Naprostá paráda. Gilis jsou tři – Ayer, Meno a Trawangan. Dle LP pokud chcete noční život, plno barů na pláži a párty až do rána, zamiřte na Trawagan – mimochodem největší z ostrovů. Naopak nejmenší je Meno – tam prý je to o něco dražší a takové až zase moc klidné. Nakonec Gili Ayer by měl být ideální pro rodiny svým pohodovým charakterem, dobrými restauracemi a jen pár bary. Něco takového jsme přesně po Rinjani potřebovali.
Na ostrově jsme strávili 4 noci. Byl to parádní relax. Jeden den jsme si půjčili kolo a objeli ostrov. Na druhé straně ostrova než jsou hotely jsme našli úplně prázdnou pláž, nikde nikdo, žádné hotely, tak jsme se tam jeden den plácli a užívali toho klidu. Večer jsme vždy zašli na večeři do jedné z mnoha restaurací přímo u pláže. Každá z nich večer nabízela BBQ sea food, tak to bylo něco pro nás. Čerstvé ryby, humry, krevety, olihně – paráda. Gilis jsou také známé potápěním. My jsme jen šnorchlovali, ale i tak to byla paráda. Hned na kraji pláže už začínají korály a mezi nimi se to hemží pestrobarevnými rybkami a tak. Jak jsme si tak plavali, tak najednou se pod námi objevily dvě tak metrové želvy. Tak jsme s nimi chvíli plavali – super zážitek.
Celkově Gili Ayer 100% doporučujeme. Ceny jsou stále ok, potápění je taky perfektní. Jediné, co by se dalo vytknout, je obtížný přístup do moře. Na nějaké velké koupání to nebylo. Před asi dvěma restauracemi jsou udělané dvě malé pláže, kde je ten přístup ok, ale jinak je to bída.
Poslední den jsme měli zaplacenou rychlou loď zpět na Bali, ale odjezd byl až v 15:00. Tak jsme se ještě tak poflakovali po ostrově, dali si poslední tuňákový steak a vyrazili na loď. Měla trochu zpoždění, ale pak už jsme vyrazili. Nejdříve jsme mířili zpět na Senggigi. Sedli jsme si na střechu lodi a užívali si jízdu. V Senggigi však pěkně lilo, takže jsme museli rychle do podpalubí. Nabrali jsme nějaké další pasažéry a vyrazili směr Bali. Bylo trochu pod mrakem. Seděli jsme už v podpalubí, začalo znova pršet. Loď patřila mezi menší a za chvíli to přišlo. Vjeli jsme asi přímo do bouřky.
Do lodi začaly mlátit vlny, které byly velké jako naše loď. Nakláněli jsme se tak, že už jsem začal přemýšlet, jak budu vyrážet ta okna, až se to převrátí a tahat Kimíčka ven z lodi. Loď se houpala takovým způsobem, že všichni se sotva drželi. Nějaké holky začaly křičet a nasazovaly si záchranné vesty – no prostě mazec..:-) Najednou přišla jedna z těch velkých vln a práskla nám do boku lodi, slyšel jsem jak zhasly motory. No Kimíček se dost bála, nicméně mně bylo tak blbě, že moje uklidňování asi neznělo úplně přesvědčivě. Začala mezi námi chodit posádka a furt volali „do not panic“ ..:-) No jak z nějakého filmu. Po chvíli volné plavby nahodili opět motory a začal kličkovat mezi vlnami. Každou chvíli do lodi zase narazila nějaká velká vlna, ale postupně se to zlepšovalo. Když jsme nakonec na Padang Bay dorazili, myslím, že jsme si všichni oddychli. Hodně lidí to pak muselo vydýchat na břehu. Měli jsme už objednaný ten samý hotel jako před Rinjani. Našli jsme zase toho chlapíka, se kterým jsme to celé domlouvali. Pak už jsme jen dorazili do hotelu, připravili si věci na zítřejší let, zajeli si na večeři a šli spát. Zítra letíme na skok do Singapuru.
