Proč se u nás nevěří soudům a policii?

Popíši vám historku, kterou jsem zažil a popíši ji k vysvětlení toho, jak to chodí nejdříve u policie a následně u soudů v případě, že se do podobné „běžné“ situace můžete každý z vás dostat.

Po rozvodu s manželkou, která mi byla 14 let nevěrná, mi zůstala stará garáž, ale auto ne. Ostatní nemovitosti včetně auta si ponechala. Sám s osmnácti tisíci korun důchodu, jsem pochopitelně chtěl garáž pronajímat a vylepšit si tak finance. Zájemců bylo dost, ale i jejich migrace. Vše ale bylo v pohodě, protože garáž byla na sídlišti. Poslední nájemce byl jako jiný a já jsem s ním sepsal smlouvu, s praxe stačilo pozměnit jen jméno a adresa s telefonem. Abych s měsíčním předáváním peněz neměl starosti, vždy jsem chtěl posílat sumu na mou banku. První splátku jsem si zkontroloval a o víc jsem se nestaral. Uběhly tři měsíce, chtěl jsem udělat jistou platbu přes banku a udivil se z toho, že čtyři platby od nájemce nepřišly. Zavolal jsem nájemci, on se omluvil, že to poprvé zaplatila jeho přítelkyně, se kterou se ale před třemi měsíci rozešel. S omluvou slíbil, že vše doplatí do týdne. Uběhlo deset dní, ale nic nepřišlo, opět mu volám, odpověď byla, že na to zapomněl a já jsem zpozorněl a ihned jej upozorňul, že podle smlouvy po měsíci neplacení musí vyklidit garáž a že na to upozorním i policii. Volám mu opět, výsledek nulový, protože od této doby jsem se mu nedovolal. Zašel jsem po pěti měsících ke garáži a zjistil, že je každá škvíra zaplněná pěnou, jako by tam něco podezřelého vyráběl. Zašel jsem na místní pobočku policie, ale tam mě upozornili, že oni tato oznámení nepřijímají a mám se obrátit na soud. Udělal jsem tak a podal trestní oznámení, nic není ale jednoduché, poslali mě do vedlejší budovy, tam s úsměvem obálku přijali, spis převzali s tím, že do měsíce dají vědět, tedy další víc jak měsíční čekání. Napsal jsem mu podle rad právníků doporučený dopis s výpovědí, a protože jsem tušil, že dopis nepřijme, nechal jsem si po zdlouhavých termínech jej vrátit poštou zpět na mou adresu, prý to bude doložitelný důkaz pro soud, pokud jej ovšem neotevřu. Čekal jsem na zdlouhavé vyřizování, objednal jsem si zámečníka a mou garáž jsem si nechal otevřít, Pětiminutová práce zámečníka stála 1600 Kč, říkám si nic se neděje, přičtu to u soudu jako další položku k náhradě nezaplacených nájmů. Vše se zdálo být do otevření garáže běžné. Já uviděl po pěti měsících vnitřek garáže s bordelem všeho možného, uprostřed byl velký za auto závěsný vozík, v poličkách tisíce nepoužitých injekčních jehel, tisíce baterií, litry vajglů, desetitisíce malých odporů atd. Zběžně jsem si vše vyfotil, vsadil vlastní vložku FAB, zavřel a šel asi 8 minut do svého bytu s tím, že pošlu tyto fotky svému synovi (nemám peníze, proto mám Wi-Fi pouze doma). Syn mi vždy dobře radí a tak mě hned poslal se vrátit a ofotografovat si poznávací značku přívěsu. Za pouhých dvacet minut jsem byl tedy zpět u své garáže.

A nyní nastupuje to nejzajímavější! Garáž byla po dvaceti minutách otevřená, tentokrát vyvrácené zamykání se zničeným zámkem a stojící auto, u něj pán s paní a berou si z násilně otevřeného prostoru, co chtějí. Ihned jsem je upozornil, že jsem je prakticky přistihl z loupeže a oni s ledovým klidem mi říkají, že byla otevřená a berou si jen to, co jim patří. Paní mi doslova přede mnou říká, jé to je moje baterie do auta, bere si ji a nakládá k již do zcela plného osobního auta. Fotím si je, nevadí jim to, mám i jejich značku auta, je si fotím a s ledovým klidem řeknou své příjmení Beran a telefonní číslo, které jsem si na místě hned zkontroloval a skutečně té paní mé volání zvonilo. Volám synovi a ten mi radí, ať zavolám na policii, mají to tak tře minuty k mé garáži. Tam mi odpoví, že jsem pátý zákazník, mají toho moc, že přijedou tak za 5 až 6 hodin, když ale řeknu své příjmení Šrámek, zeptali se, zda jsem příbuzný s Kubou Šrámkem též policistou, odpověděl jsem, že ano, to je můj vnuk. Odpověděli, že se budou snažit přijet co nejdříve. Lupiči si brali co se jim hodilo, navíc věděli po mém rozhovoru s policií, že se vlastně nic neděje, tak jsem se jich zeptal, jak mám garáž zajistit, protože jsem věděl, že co zůstane v garáži si mohu do ceny mých ztrát nechat, případně prodat, stále tam zůstával přívěs za auto. Zavolali onomu podvodníkovi, který je tam poslal provést krádež, byli to totiž spojenci, a najednou byl jeho telefon přístupný, a ten jim poradil, kde je druhý zámek, který doplňoval původní dvojí jištění garáže. Řekl jim tam nahoře vpravo v regálu a byl tam. Ihned jsem je požádal, že bych chtěl s panem Rejflem mluvit, protože mi tři měsíce telefon nebral. V klidu mi řekl, že telefon nebral, nemá na kredit. Chtěl jsem na něm zaplatit 25 tisíc, on slíbil, že do tří hodin vše zaplatí. Mezitím přijel syn se snachou, lupiče si vyfotili i s autem, navíc na syna byli drzí, na mne tak ne, v podstatě se mi jen smáli. Děj odehraný v hodině ale nekončí. Přijel vnuk policista a jeli jsme ke garáži, já potřetí. Tentokrát byla garáž rozbrusem otevřena, takže již nejde zavřít vůbec a vozík byl pryč, prostě si přišli pro zbytek. Stojíme tam, následně přijedou očekávaní policisté z Vápenky, jen si vyfotí z vnějšku zbytky nepořádku, ani skříňky plné jehel, různých kovových svorek, malých baterií a odporů si nevyfotí. Garáž jsem zajistil dlažební kostkou a druhý den jsem pant svařil, a opět zamkl, protože zámek tam jen pohodili. V den, kdy přijela dvě policejní auta, se mě zeptali, zda chci řešit tuto věc přes policii, já jsem souhlasil a v 18.00 nastalo docela přesné sepsání celé události.

Závěr je ten, vnuk i policisté z Vápenky mi řekli, že pokud je oni sami nezastihli při činu, nemohou s tím nic dělat, nemají k tomu právo. Tak je to v zákonech, dnes mají více práv zločinci, běžný občan může jen tiše mlčet. Teprve včera mi poslali ze soudu odpověď, že jsem trestní oznámení podal na špatný soud a nemám je v tomto případě již nadále obtěžovat. Konstatovali, že uvedené skutečnosti, které jsem uvedl, se nezakládají na podezření, že byl spáchán jakýkoliv trestný čin. Mám se obrátit na civilní soud. Budu muset opět hledat jak jej najít, dobře sepsat žalobu a doufat, že mě následně nepošlou k jinému orgánu. Diví se snad někdo po této pouze mé tragédii, že nevěřím soudům ani policii, proto nevěří jim i většina lidí, kromě samozřejmě redaktorů sdělovacích prostředků. Vždyť i nejvyšší představitelé státu se jich bojí pro svou zdlouhavost a navíc se i ve sporu presidenta Pavla a motoristou Turkem se nikdo nechce odhodlat k podání žaloby. Tuto kauzu známe, z jedné strany navíc jednu pravdu obhajují ti z nejlepších právníků této země proti druhé skupině složené opět z nejlepších právníků. Zábavné, nebo poučné?

Šrámek Oldřich