17. listopad 1989. Vítězství pracujícího lidu?

Dalo se s pravděpodobností rovnající se jistotě očekávat, že u příležitosti výročí 25. února 1948 se vyrojí články pamětníků, nepamětníků i těch zcela bez paměti, kteří si nenechají ujít příležitost nám všem připomenout, kdo a jak se v oněch památných dnech ujal moci, jak s ní naložil, kdo na tom vydělal a naopak prodělal. Budu jedním z nich.

Pominu to, že řada autorů těchto článků si evidentně o této době, o těchto událostech, jejich příčinách a následcích nikdy v životě nic nepřečetla. Pominu také to, že názor každého z nás je utvářen sociálním původem a výchovou v rodině, inteligencí, schopnostmi, vzděláním, konkrétním prostředím a dobou, osobními skušenostmi a jistým podílem štěstí a náhody.

Tak například dovedu pochopit názory člověka, který Únorem přišel o fabriku, hotel, činžák, velkostatek, koloniál nebo pekárnu . Jistě ani jeho potomci komunisty a socialismus nemilovali.

Dokážu pochopit ty, kteří byli perzekuováni a vězněni nikoliv pro trestné činy, ale jen pro své názory nebo pro svůj sociální původ.

Umím si představit, že ne každý pochopil myšlenky komunismu a tehdejší pojetí svobody a demokracie s omezením lidských práv. Že jeho názory byly odlišné a se socialismem se nikdy neztotožnil.

Jistě bylo nemálo i těch, kterým sice socialismus jako takový nijak nevadil, ale štvalo je, že nemohou kdykoliv a kamkoliv vycestovat a nemohou se podnikatelsky realizovat jako zedníci, truhláři, hostinští, servismani, sedláci atd.

Byla zde i jistě nemalá část občanů, kteří s Únorem souhlasili, aktivně se na budování socialismu podíleli a přesto byli nespokojeni s nedostatkem některého zboží, byrokracií, plýtváním, blbostí některých stranických funkcionářů, formálností a nefunkčností ideologických kampaní atd.

Přesto si myslím, že 25. únor 1948 byl skutečným vítězstvím pracujícího lidu nad reakcí, jak jsme si zvykli slýchat. Přeze všechny "argumenty" pravice o puči se jednalo o demokratické převzetí moci, ať chcete nebo ne, je to historický fakt. Žádný Gottwaldův krok a jednání KSČ nebylo nedemokratické a neparlamentní. Jistěže bylo revoluční a násilné, to je každé převzetí moci. Ale nebylo krvavé a protiústavní.

Do svobodných a demokratických voleb v r. 1947 šli komunisté se zcela jasným programem budování socialismu, který byl akceptován a přijat drtivou většinou občanů a proto také KSČ ve volbách zvítězila rozhodujícím počtem hlasů, který umožnil komunistům sestavit vládu, navrhnout premiéra a plnit vůli lidu. Únorová vládní krize rovněž nebyla vyvolána komunisty, ale ostatními politickými stranami s cílem změnit poměr sil a vyšachovat KSČ z politického a mocenského vlivu. Že se jim to nepodařilo, bylo jejich politickou chybou. Komunisté prostě dokázali lépe využít vnitropolitické i mezinárodní situace.

Poúnorová politika KSČ však byla silně poznamenána stalinismem, který však mohl dosáhnout tak velkého vlivu jen a jedině díky politice pravicových politických stran Západních zemí, především jejich licoměrností a tolerancí nastupujícího fašismu ve Španělsku, Itálii a Německu, ústupkům bezpracedentních požadavků Hitlera a velmocenským dohodám USA a VB se SSSR.

V historickém kontextu to byla bezpochyby politika tehdejších buržoazních pravicových politických stran a svobodných demokratických režimů, které přivedly svět po 20letech od skončení války 1914 -1918 k  další světové válce. Na okraj si připomeňme, že Komunistické strany byly ve všech státech slabé a maximálně byly v parlamentní opozici bez výraznějších mocenských šancí a že tu existoval teprve 20 let jedinný SSSR s vládnoucími komunisty. Dvě největší války, 1. i 2. světová, v průběhu 100 let trvání moderní kapitalistické společnosti  průkazně dokazují, že buržoazní pojetí lidských práv a svobod a pluralitního demokratického politického systému mají k takovému řešení mezinárodních konfliktů tendenci. A v jakých podmínkách tyto konflikty vznikly? Opět v prostředí kapitalistického společeného systému.

V poválečné ČSR se tedy bojovalo o budoucí charakter republiky. Byly tu ve hře dvě možnosti: navázat na předválečnou buržoazně demokratickou republiku a dále ji budovat na stejných principech, tedy svobodného soukromého podnikání, volného trhu a buržoazní demokracie, nebo cestou zespolečenštění výrobních prostředků, znárodnění a diktaturou proletariátu. V únoru 1948 pracující lid zvítězil a vůle lidu se stala zákonem. Tak to prostě bylo.

Komunistům v socialistických a lidově demokratických zemích se nepodařilo v následujících 40letech naplnit onu vůli lidu, dopustili se chyb a nezákonností, myšlenky a teorie M-L mechanicky a bez přihlédnutí ke změněným a konkrétním podmínkám chybně uplatňovali a přání vydávali za skutečnost. Touhy a přání občanů se nenaplňovaly, v podmínkách mezinárodní izolace i vinou subjektivních nedostatků se nedařilo trvale a výrazně zvyšovat životní úroveň občanů zvláště ve srovnání se Západem. Ať již byly příčiny hospodářské stagnace států Východního bloku subjektivní či objektivní, rozdíly se Západem se zvětšovaly a nespokojenost narůstala. Nebyl to hlad, který vyhnal do ulic masy, nebyla to ani "nesnesitelně" nízká životní úroveň občanů, byla to "jen" dlouhodobě nahromaděná nespokojenost s politikou KS. Podobně jako dnes důvodem k nespokojenosti není bída, ale politika vládnoucích stran.

Osobně se domnívám, že v Listopadu 89 nezvítězil pracující lid, byl jen obelhán a zneužit. Myslím si, že ani nechtěl zvítězit a od základů všechno změnit tak, jak tomu bylo tehdy ve volbách v 47 roce. Jsem přesvědčen, že v drtivé většině chtěl jen odstranit a napravit nahromaděný šlendrián a bez hlubokého přemýšlení si jen svobodně vydechnout. Koneckonců, v listopadu a krátce po něm nikdo o budování kapitalismu nehovořil, zejména ne ti, kteří stáli jako obvykle v pozadí občanské vzpoury. A pokud volali po zrušení vlády jedné strany, zcela jistě netušili, co to sebou v budoucnu přinese, totiž restituce, privatizaci veškerého státního majetku včetně veškerého průmyslu, dolů, hutí, bank, bytového fondu, dopravy, energetiky, půdy atd. O téměř 10% nezaměstnanosti, placeném školství a lékařské péči se jim nezdálo ani ve 40stupňových horečkách. Vždyť i jejich revoluční modla, o které jsme věděli jen velmi málo nebo vůbec nic, je ubezpečovala, že nic z toho se nestane.

Ona ta atmosféra v celé Východní Evropě byla v roce 1989 velmi napjatá a postupně rozpoutávala revoluční a "osvobozenecké" nálady a tak bylo jen dílem času, kdy se těm, kteří moc dobře věděli o co jde, oč usilují a co je ve skutečnosti jejich cílem a z pozadí tahali za nitky, vyskytne příležitost zmanipulovat masy, vyvolat hysterii a revoluční nadšení a jako štítem a beranidlem v jednom svrhnout nenáviděný režim. Režim, který jim a jejich předkům ublížil, který jim sebral majetky a znemožnil žít v přepychu a z práce druhých, který se ve své pýše dopustil šikanování, věznění i poprav skutečných i domnělých nepřátel a který se domníval, že násilím si zajistí víru, loajalitu a poslušnost.

V listopadu tedy nezvítězil pracující lid , ale dodnes precizně a vědecky nedefinovaná skupina lidí, cíleně a propagandisticky jimi samotnými definovaná jako "překabátěné staré komunistické struktury". Je to jejich úžasný ideologický majstrštyk. Geniálně provedená revoluce. Klobouk dolů! Ale jak již je ve světě zvykem, jejich zbraně nakonec smetou i je, protože se, jak se zdá, dostatečně nepoučili z historie.

Protože mi není úplně lhostejné, co si o mých názorech jiní myslí a jak mě vnímají, považuji za správné na závěr uvést, že si nepřeji návrat před rok 1990, že přestože rozumím příčinám všech nepravostí minulého režimu, zejména těm v tzv. padesátých letech, nesouhlasím s nimi a odsuzuji je. Dokonce se za ně stydím, přestože mé ruce i svědomí jsou čisté. Budoucnost nespatřuji v rovnostářství ani v pseudosociálním státě. A už vůbec ne v nějakém znárodňování a rušení svobodného podnikání a oklešťování lidských práv a svobod. Se současnou interpretací kapitalistické společnosti s klasickou a dnes již nefunkční formou demokracie však nesouhlasím a považuji ji za špatnou. Nevím jak a zřejmě to neví nikdo, ale je nutné usilovat o takové společenské uspořádání, o kterém snili nejen utopisté a idealisté, ale i celé generace našich předků již od dob otrokářkých.

Ideálem a cílem našeho snažení musí být taková společnost, kde si všichni lidé bez rozdílu budou rovni v právech i povinnostech, kde důstojnost člověka nebude měřena jeho majetkem a kde každá poctivá a tvrdá práce bude přinášet prosperitu jedinci i společnosti, tedy nejen těm mladým, silným, zdravým a majitelům výrobních prostředků. Ale i starým, slabým a nemocným, dělníkům, zaměstnancům, sedlákům, intelektuálům a duševně pracujícím.

Spatřujete-li na mých názorech cosi naivního a utopického, je to vaše právo. Vždyť i Martin Luther King nebo Thomas Jefferson měli kdysi sen.

(Po upozornění čtenářů opravuji: volby se konaly v r.1946, nikoliv v r. 47. Omlouvám se a za upozornění děkuji)