UŽ SE VÁM TO NĚKDY STALO?

Prozaický, místy vulgární, snad čtivý.............................................

1

Už jste se někdy probudili s tím, že jste přišli o všechno? Už jste se někdy probudili s tím, že jste šli zvracet, ale z alkoholu to rozhodně nebylo? Už jste se někdy probudili a chtěli jste zase hned usnout, protože jste věděli, že i kdyby se vám zdála ta nejhorší noční můra, bude to lepší, než realita? Už se vám to někdy stalo....? Stalo se to?

Ticho.

Tma.

Otevřela jsem víčka.

Skoro to nešlo.

Ten jas do očí....

…. ten bolel.

Nějaký podělaný přístroje v nějakým děsivě sterilním prostředí. Na mym těle ta ohavná nemocniční košile. Hnus. Pak doktor – asi to byl doktor – se mě ptá: „Slečno, jak vám je?“

„Kde to jsem? A proč mě tak bolí hlava?“ ptám se já. „Měla jste nehodu, musíte být teď v klidu.“

Hrozně jsem chtěla mít přehled o tom, co se vlastě, sakra, stalo. Ale když jsem si chtěla vzpomenout, hrozně to bolelo. Tím “to“ myslím především hlava. Ta bolela pekelně. A tak jsem to vzdala... Prostě to nešlo. Ležela jsem a veděla jsem jenom to, že jsem v nemocnici. Kurva.

2

O den dříve.

Znáte to, jak se těšíte na nějakou akci. Budou tam ty lidi, jak je zrovna prožíváte, bude hrát kapela, u které umíte tancovat. Bude to všechno podle vás. S Lindou jsme se vyfikly a vyrazily jsem na koncert. Linda je moje spolubydla.

Došli jsme, kapela Drsný záchody už hrála. Pozdravila jsem se s kámošema a jen tak mimochodem i s Lukasem. Nevím, jestli spolu chodíme... Je to zmatený. Ale já ho asi miluju. Kurva.

Co je nejvíc?

Štestí nebo prachy?

Poraďte mi.

Ne, vy mi neraďte!!!

Já vám poradím.

Je to naděje.

Naděje, že to budu mít, že ho budu mít, že se to nebo ono stane. Naděje znamená jiskra v očích. Ty věčně vykulený oči...

...pro tu naději.

Konverzuju s ním. Hraju si na to, že je mi to jedno. Že jako o něho zájem nemám nebo tak. On je kluk, takže mi to bere. Jenže mám strach, že já to, že mi je jedno hraju, ale on ne. On to má fakt jenom tak. Neměla bych to řešit.

Opila jsem se. A řešila jsem to... Kurva.

„Jak to s náme je?“ ptám se ho. „Co jak je?“ nechápe za neskutečnýho randálu kapely Drsný záchody. Tak mu tam vybliju svoje pocity a nečekaně: fakt to nemá stejně jako já. Takovej ten pocit. Zase. Odmítnutí. Znáte to? Jo? Už se vám to někdy stalo? Chce se vám strašně brečet, ale chtete dělat, jakože je vám to jedno. Ale tohle už nešlo. Tohle už byl pocit miliardy skřítků v mym břiše.

Byla jsem opilá, odmítnutá a chtěla sem domů. Lukas mi řekl, že sama jít nemůžu, jenže o JEHO (!!!) doprovod já jaksi nestála. Řekl, že nepil, že mě domů hodí.

Nechtěla jsem a chtěla jsem zároveň.

Nesnášela jsem a milovala jsem zároveň.

Bolelo, že mě nechtěl a bylo nádherný, že se kvůli mně obětoval.

Hlavně jsem chtěla být sama a nadávat na celej svět. A tak jsem s odvozem souhlasila. Kurva.

3

Když jste opilí, auto jede nejmíň 300 kilometrů v hodině. A když je vám ještě debilně psychicky, nejraději byste strhli volant a vysekali se... No... Jo. V tu chvíli prostě jo.

Auto jelo a mně hráblo. Chtěla jsem prostě znát důvod proč.

„Proč mě kurva necheš?“ vypadlo ze mě. Jo, když tohle vypadne z holky, z ožralé holky ještě k tomu, je to hnus. Za prvý jsem si rozhodně mohla odpustit takhle blbou otázku a za druhý jsem z ní rozhodně mohla vynechat to kurva. Kurva.

„Ježiši, co chceš jako slyšet? Ty jseš skvělá, ale prostě ne-“ „Ježiši, tak to drž raději hubu... Tyhle dementí řeči.“ Jo, zase jsem byla tak nechutně vulární. Já bych si flákla, ale prostě to ze mě padalo. Šílená agrese. Prostě takovej ten pocit, že už stejně není co ztratit, tak proč si to neužít...

Když jedete v autě, máte větší šanci se zabít, než když jdete po svých.

V autě skončilo tucty osudů.

Zamilovaných.

I těch nezamilovaných = šťastných.

Starých, mladých, malých, co ještě neví o životě nic.

Auto jelo, já byla hnusná a odkopnutá. On řídil. V tu chvíli mi došlo, že mě domů hodí jenom proto, aby mě někam šoupl. Pak se vrátí na koncert a bude tam s nějakou zasraně krásnou holkou. Byla jsem trapná. Moje myšlení bylo trapný. Ale ten pocit, že mě chce jen někam šoupnout, ten mě střašně svíral. A zároveň vedl k tomu, že mít u sebe pistoli, vystřelím si mozek z hlavy. Jenom proto, že mě chtěl někam šoupnout.

Mezitím, co se mi tohle honilo hlavou, on pustil rádio. Hráli zrovna Hope. Věděla jsem, že mi ta písnička už navždycky bude přípomínat tuhle chvíli na hovno. Hráblo mi. Uplně. Kurva.

Začala jsem mlátit do rádia. Všechno to ze mě muselo ven a chtěla jsem to nahustit do toho rádia.

Je tma a lampy na ulici to nezachrání.

Kdybys měl na výběr mezi tímhle a nechat se rozežrat červama, chtěl bys červy.

Fakt jo. Chtěl bys červy.

Lukas se mě snažil uklidnit, ale já se nechtěla dát. Neměl v tu chvíli kde zastavit. Já už pak mlátila i do něj. Co se vlastně musí stát, aby člověku takhle hráblo? To nepochopim... A přitom to bylo moje jednání.

„Kurva, nech toho, vysekáme se!“

„Je mi to jedno, je mi to JEDNO.“

„Nech toho!“

„Je mi to jedno...“

…...........................................................................................................K U R V A

Ticho. Tma. Ani světla policejních aut to nezachrání....

4

Zpět v nemocnici.

Když si vzpomente na to, co se stalo, tak si kladete jen jednu jedinou otázku: Zabila jsem ho?

Chtěla sem umlčet to rádio... Nic víc. Obhajoba pro mě není. V tuhle chvíli ne.

Ať už vejde ten doktor!

„Proč brečíte???“ ptá se mě, hned co vejde do pokoje.

„Žije?“...

„Žije.“odpověděl.

Bože. V tu chvíli jsem byla šťastná, ikdyž všechno bylo v prdeli.

„Můžu za ním?“ ptám se.

„Jo, můžete.“

5

„Lukasi? Vnímáš mě?“ chtěla jsem slyšet jeho hlas.

„KDO JSEŠ?“ ptá se.

Aha. Nepamatoval si mě. Připoměla jsem se mu jak jsem mohla. Nevěděl.

Oděšla jsem z pokoje a potkam doktora.

„Tak co? Všechno v pořádku?“ ptá se mě pán v nechutně sterilným oblečení.

„Nepamatuje si mě...“

„Ale to je hloupost, má jen zlomenou ruku, pamatuje si na rozdíl od vás celý průběh nehody.“

Víte, v tu chvíli jsem věděla, že jestli mě do teď nemiloval, tak od teď mě nesnášel.

Přemýšlela jsem, jestli se mám vrátit do jeho pokoje a chtít po něm vysvětlení. Jenomže pak jsem si uvědomila jak paranoidní jsem. Já ho málem zabila a teď mu chci vyčíst to, že mě raději nezná?

Jsou chvíle, kdy si musíte dát facku a uvědomit si, že jste něco posrali.

Lehla jsem si zpátky do své postele a uvědomila si, že jsem pro jednoho čověka navždy umřela.

Zavřela jsem oči.

To ticho.

Ta tma.

Chtěla jsem usnout, ikdyž jsem věděla, že mě čeká probuzení...

Už jste se někdy probudili s tím, že jste přišli o všechno? Už jste se někdy probudili s tím, že jste šli zvracet, ale z alkoholu to rozhodně nebylo? Už jste se někdy probudili a chtěli jste zase hned usnout, protože jste věděli, že i kdyby se vám zdála ta nejhorší noční můra, bude to lepší, než realita? Už se vám to někdy stalo....? Stalo se to?

Stalo...

...se...

...to.

Kurva.