Škola hrou (6)

Soudružka učitelka Kutá a její tělocvik, to byla kapitola sama pro sebe. Dokonce i pětku ze zkoušení jsem od ní dostal. To když nám jednou dala za DOMÁCÍ úkol, abychom se naučili sestavu jakýchsi tělesných pohybů, kterým říkala „prostná“ či tak nějak. Připadalo mi to tak absurdní, že jsem pochopitelně nic takového doma neprováděl. Už proto, že jsem stejně nevěděl, jak se ty ptákoviny dělají. Jenomže ona nás pak opravdu zkoušela a na mé zoufalé „opisování“ od svědomitějších spolužáků reagovala pedagogicky jediným možným způsobem – onou exotickou pětkou.

Zkrátka a dobře, mezi soudružkou učitelkou Kutou a mnou existoval (řečeno dobovou filosofickou terminologií) antagonistický čili nepřekonatelný rozpor, spočívající v tom, že jsem tělocvik – a vůbec sport jako takový – bytostně nesnášel. Nikdy jsem nepochopil, co na téhle činnosti lidé vidí. Jistě, znám sokolské heslo: V zdravém těle zdravý duch! Opakovali nám ho do omrzení, ačkoli samotný Sokol zakázali jako reakční morovou hlízu. Stejně jako zakázali skauty, přičemž jejich heslo Buď připraven dali na přezku opasku pionýrské uniformy.

Proti opaskům od uniforem jsem ale nic neměl, proti sportu ano. Zvlášť když jsem se o pár let později dočetl, že pan Tyrš, který si tenhle výrok vypůjčil od Seneky, to hlavní  vynechal. Slavný římský filosof napsal totiž ve skutečnosti: „Kéž by v zdravém těle zůstal i zdravý duch!".  Reagoval tak na pyšné oznámení svého přítele Lucilia, že začal „pro zdraví“ cvičit…

Nutno přiznat, že existovalo několik krátkodobých výjimek. Ani přírodní zákony (s výjimkou zákona schválnosti!) bez nich nefungují. Nebylo jich ale mnoho: Olympijské hry v Austrálii ve spojení s četbou Bassovy Klabzubovy jedenáctky zapříčinily jednu z prvních. Pamatuji se, že se sousedovic Pavlem jsme ve velké společné předsíni malvazineckého bytu hráli fotbal. Na jeden ze zápasů jsme cestovali letecky do Austrálie. Jako letadlo nám posloužila velká skříň, do které jsme se i s míčem vždycky na dobu letu zavřeli…

Dalším úletem bylo bruslení na tehdy ještě nezastřešeném zimním stadionu Na Nikolajce, kam jsme chodívali okukovat (a později i osahávat) děvčata. Bruslili jsme také s bratrem při hokeji, který jsme chodili hrát na rybník ve Strančicích. Ale jak říkám, druhou přirozeností se mi to nestalo. Byla tu samozřejmě také pěší turistika, cyklistika a šachy, ale tyhle disciplíny mi nikdy jako sport nepřipadaly, takže je nepočítám...

Moje bruslařské období skončilo v den, kdy jsem při hodině povinného školního tělocviku na bývalém sokolském cvičišti Na Mrázovce (kéž by v zdravém těle…) přeskakoval na bruslích lano, které současně dva spolužáci zvedli o něco výš. Následné přistání odnesl loket pravé ruky, jehož jednotlivé součásti mi pak sešívali dohromady silonovým vláknem v dětské nemocnici na Karlově náměstí. Dva dny před Vánocemi roku 1963. Bylo to v osmé třídě, a na tělocvik už jsme neměli soudružku Kutou, ale soudruha zástupce ředitele, seladona s tmavými brýlemi a minulostí aktivního hokejisty. Ten silon byla novinka, předtím se používaly šrouby, které se pak musely při další operaci zase vyndávat. Silonový uzlík pod kůží se po pár letech rozpustil sám.

Ani plavat jsem se organizovaně nenaučil, ačkoli mě rodiče ve čtvrté třídě  přihlásili na školní plavání, na které jsme jezdili až na Vinohrady. Dodnes si pamatuji chuť chlorové vody v puse i v nose. A pocit živočišné hrůzy, s nímž jsem klesal ke dnu bazénu, než mne rozzuřený instruktor – přiblblý obstarožný svalovec v červených plátěných adamkách, vytáhl bidlem nad hladinu, kde mi vynadal do padavků… Na závěrečnou zkoušku, spočívající v uplavání pětadvaceti metrů, jsem vůbec nešel, a plavat mne pak mnohem později naučili spolužáci z průmyslovky v Podolí.

A tak rok co rok chodila paní učitelka Maternová orodovat za mne a za stejně postiženou spolužačku Jarmilu Špálovou k tělocvikářům, aby nám proboha nekazili vysvědčení svými spravedlivými trojkami či dokonce čtyřkami. Rok co rok jsme pak oba museli chodit slitovným učitelům děkovat. Zájem o tělesnou výchovu to ani v jednom z nás neprobudilo…

Také pomalu vyvstala otázka, co budu vlastně dělat, až se přestanu flákat na základní škole. Tatínek s babičkou měli jasno – Střední všeobecně vzdělávací škola (obdoba dřívějších gymnasií) jako příprava na následné studium na vysoké škole. Směr? Podle babičky by ze mne měl být učitel (jako její otec), protože jsem mimořádně inteligentní (dtto). Podle tatínka by ze mne mělo být cokoli, co se nemusí živit rukama, protože jsem lenivé nemehlo beze vší záliby v kutilství a práci na strančické zahrádce. Podle maminky jsem naopak měl jít do učení, neboť řemeslo má zlaté dno. Obor nerozhoduje, hlavně když to sype…

Když se zeptali mně, obvykle se dozvěděli, že bych chtěl dělat něco, co mě baví. Byla to odpověď  v tomto věku sice běžná, nicméně o vysoké inteligenci nesvědčící a situaci nijak neřešící. Málokdo se v patnácti letech uživí četbou a návštěvami biografů. Což bylo jasné i mně. Střední všeobecně vzdělávací školu maminka zavrhla, neboť její absolventi, pokud se nedostali dál na vysokou, mohli podle ní dělat leda pomocné dělníky, protože kromě nepraktických vědomostí neuměli nic pořádného. Učení jsme zavrhli společně, protože tatínek měl v zásadě pravdu. Nakonec jsme vymysleli Střední průmyslovou školu grafickou, protože tam byly talentové zkoušky z kreslení (tehdy jsem docela obstojně kreslil), vyučovala se na ní nějaká polygrafie (polygrafie, to byly podle slovníku tiskárny – a v tiskárnách se tiskly knížky, které mě bavilo číst!) a byla zakončena maturitou, takže jsem případně mohl pokračovat i na tu babiččinu vysokou školu...

Konečně nadešel přelomový rok 1965. Jeho dovršením jsme my z 9. B přestali náležet do kategorie nezletilých dětí a stali se z nás mladiství. Potvrzením tohoto přerodu byl zbrusu nový občanský průkaz a toužebně očekávané ukončení základní školní docházky. Na jaře jsem ještě úspěšně složil talentovou i přijímací zkoušku na Střední průmyslovou školu grafickou, a pak to konečně přišlo – základní škola skončila. Závěrečné vysvědčení nijak nevybočilo z tradice. Čtyři dvojky, zbytek samé  jedničky. Poslední slušné vysvědčení v životě...

(Konec)

První a poslední...