Řemeslo, braň se! (5)

Někdy v průběhu ledna 1970 navrhlo vedení podniku učňům s maturitním vysvědčením ze SPŠG, aby se přihlásili na vysokou polygrafickou školu v Moskvě. Nevím, jak na ten šílený nápad soudruzi ze Svobody přišli. Možná se chtěli blýsknout politickou vyspělostí svých zaměstnanců. Možná chtěli splnit nějakou předepsanou kvótu pracovníků vyslaných ke studiu, asi jako dávní Athéňané odesílali vybrané panny a chlapce krétskému Mínotaurovi, a nepřipravit se přitom o vlastní schopné lidi. Možná se nás prostě chtěli zbavit. A možná že to bylo všechno tohle dohromady.

Zlé jazyky tehdy tvrdily, že Sovětský svaz – náš vzor – je i v této oblasti o krok před námi, protože absolvent sovětské školy, odpovídající zhruba naší průmyslovce, se pyšní titulem inženýr, zatímco náš inženýr odpovídá údajně sovětskému akademikovi. Kdo jednou viděl závěrečné titulky populárního sovětského seriálu „Jen počkej, zajíci!“, mohl si všimnout úsměvných názvů funkcí techniků, mezi nimiž se zvláště vyjímal „inženěr chudožnik“. Ať překládám jak překládám, pořád mi vychází inženýr – umělec, případně umělecký inženýr. Jedno roztomilejší než druhé. Nicméně faktem je, že původní význam slova „inženýr“ je vlastně pouhopouhý „technik“. Tomu v té době odpovídal i status lipské polygrafické školy v bratrské NDR, která se sice jmenovala „Ingenierschule“, ale její absolventi neměli – na rozdíl od „průmyslováků“ moskevských – na tento titul právní nárok…

Stejnou nabídku dostal v té době i jeden náš spolužák ze SPŠG, který se učil na tiskaře v jiné pražské tiskárně. Ten pak do Moskvy skutečně odešel a po pěti letech se z něho stal inženěr polygráfii nebo tak nějak. Načež s polygrafickým maturitním vysvědčením, polygrafickým výučním listem a polygrafickým vysokoškolským diplomem, čili s vůbec nejvyšším vzděláním, kterého bylo možno v tomto oboru dosáhnout, šel pracovat do banky...

Dnes už ani nevím, proč jsme nakonec do té země blízko pólu, kde zítra znamená předevčírem, neodešli. Nějak to prostě vyšumělo doztracena. Jako spousta věcí v té době. Celý květen a červen proběhly ve znamení příprav na učňovské zkoušky. Procházeli jsme znovu všechna střediska – a znovu a znovu jsme se dostávali do konfliktů se soudruhem Hrachovcem. Byli jsme mladí, líní a nafoukaní, on byl také mladý a nafoukaný, ale na rozdíl od nás nebyl rozhodně líný – a měl navíc i svoji vedoucí funkci. A také nás měl plné zuby, stejně jako my jeho. Vyhrožoval, že neuděláme zkoušky a budeme muset strávit v tiskárně další půlrok. Odpovídali jsme, že v tom případě mu kašleme na nějaký výuční list a odcházíme pryč z podniku. Řval na nás, honil nás, nedalo mu velkou práci nachytat nás při flákání, ale nakonec i on mávl rukou, a tak jsme šestého července nastoupili k závěrečným zkouškám.

Kupodivu proběhly celkem hladce. Ráno montáž, potom kopírna. Tam to jakž takž šlo. Potom nátisk, kde to bylo složitější. S dobromyslným nátiskařem, který tam na nás měl dávat pozor, přičemž za nás prakticky všechnu práci udělal, jsme vypili několik lahví vína. V pochůzkách pro cokoliv jsme měli praxi rozhodně větší než tu polygrafickou. Následující den – navzdory lehčí kocovině – jsme úspěšně absolvovali i zkoušky v ofsetové strojovně. Vzhledem k tomu, že probíhaly za plného provozu, nechali nás tiskaři pouze založit tiskové desky a spustit stroj. Pak nás šetrně vyhodili, abychom náhodou neohrozili jejich výkonové normy. Načež následovala už jenom komise, která měla přezkoušet naše teoretické odborné znalosti. Vzhledem k tomu, že jsme si ještě něco pamatovali od maturity, dokázali jsme to okecat…

Nu a tak došlo k tomu, že nešikovný lempl s odporem nejen k polygrafii, ale k jakékoli fyzické práci vůbec, získal najednou nejvyšší polygrafické vzdělání, kterého bylo možné na území tehdejší ČSSR dosáhnout. Maturitu na Střední průmyslové škole grafické a výuční list ofsetového tiskaře. „Řemeslo, braň se!“, říkávali v podobných situacích naši předkové…