Jiří Čunek - věrozvěst poslušnosti nebo vzdoru?

Zlobí mě současná aktivita Jiřího Čunka, který se nechává zvát do médií jako expert na výchovu a demagogicky prosazuje mocenský model výchovy, založený na uplatňování trestů vůči dětem. Káže obecná klišé, která prozrazují, že o problému pramálo ví, stejně jako jeho neschopnost podívat se na věc z jiného úhlu. Místo, aby se jako politik poradil nebo nechal informovat odborníky, vehementně prosazuje pouze svůj problematický osobní postoj.

Nevím, jak se z něj stal tak rychle expert na téma výchovy. Ani si neuvědomuji, že by se jím kdy zabýval. Spíš mám podezření, že vycítil příležitost "politicky se udělat" před těmi diváky a posluchači, kteří na jednoduchá mocenská řešení slyší.

Mimochodem otázka "Tresty ano nebo tresty ne?" velmi bezpečně polarizuje společnost. Je to souboj postojů a k ničemu nevede. Vyvolá pouze rozruch a mám silné podezření, že právě o to panu Čunkovi jde.

Ještě víc se ale zlobím na média a jejich produkce (konkrétně ČT a ČRo), že tenhle politický marketing panu Čunkovi "baští" a k danému tématu ho před mikrofony a kamery zvou. Takhle si "službu veřejnosti" rozhodně nepředstavuji.

Pan Čunek i média mají u mě za tuhle aktivitu "palec dolů".

 Nenechte si ujít internetovou přednášku: "Jak být úspěšným rodičem"

Cítím ale, že řeknu-li A, musím říci také B. Tedy jak jinak se na problém trestů dívat. Musíme se ptát.

Proč vlastně k trestu saháme?

Škála důvodů je široká a sotva může člověka naplňovat hrdostí nad sebou samým.
(Následující výčet volně podle KOPŘIVA, Pavel. Respektovat a být respektován. 3. vyd. Bystřice pod Hostýnem: Spirála, 2008, 286 s. ISBN 978-809-0403-000.)

Přestože k obhájování trestů uvádíme často výchovné důvody, jako je vštěpování mravních principů, dodržování povinností, pravidel, napravení prohřešků nebo zabránění opakování nevhodného chování dětí, je to častěji zvyk, přesvědčení, že tresty jsou nutnou součástí výchovy. Pocit, že bychom selhali v roli vychovatelů, ale i představa, že poslušnost je výchovná hodnota. Své může způsobovat i sociální tlak, kdy naplňujeme očekávání ostatních dospělých, že dítě potrestáme.

Svou roli může hrát i nezvládnutý vztek, vlastní problémy a špatná nálada. Nenaplněná očekávání nebo zklamání, které s činem nebo chováním dítěte ale nijak nesouvisí. Může to být nezvládnutý strach o dítě, ale i záměrná ventilace vlastních nepříjemných pocitů. Což jsou stavy pochopitelné, ale nikoliv přijatelné pro odůvodění trestů. 

Podobně pak bezradnost a neznalost jiných způsobů jak na danou situaci reagovat, pocit bezmoci. Mimo jiné právě tento důvod na sebe rodiče v kurzech o výchově dětí s úctou a v dobrém často prozradí výrokem: "A co bych s ním tedy jako měl/měla dělat? Já už nevím co s ním/s ní."

Někdy může hrát svou roli i pohodlí a potřeba mít svůj klid. Horší jsou pak důvody, kdy si chceme potvrdit svou moc, prosadit svou pravdu, dokázat, kdo je tu pánem. Může to být také potřeba odplaty a bohužel i uspokojení z utrpení druhého. Nikoho neosočuji. Jde o výčet, který uvádí odborná literatura i účastníci kurzů, když o věci mohou přemýšlet v klidu a s odstupem.

Čtenář by se mohl ohradit, že na trestu jako nástroji k zabránění nevhodného chování, obnovení dodržování pravidel nebo znovu nabytí autority, není nic špatného. K tomu je ale třeba ptát se dál.

Co trest skutečně způsobuje?

Zkuste si prosím jednoduché cvičení. Vraťte se v myšlenkách do svého dětství a vzpomeňte si na situaci, kdy jste byli potrestáni nebo opakovaně trestáni. Vybavte si, co jste udělali a jak vás za to rodiče potrestali. Následně si vybavte své pocity, které jste prožívali a co jste chtěli udělat. Hodně bude záležet na tom, jak upřímní k sobě budete. Nakolik se ubráníte ospravedlňování a hledání "rozumných důvodů", proč vás rodiče "z logiky věci" potrestat museli.

Na špatných pocitech se shodneme asi velmi rychle. Zajímavé jsou pak výpovědi o myšlenkách a úmyslech. Dnešní dospělí si tehdy často říkali, že své rodiče nenáviděli, přemýšleli o tom, jak se jim pomstít, jak udělat příště věc za jejich zády nebo jak ji ještě zhoršit. Začali vzdorovat a svou válku s rodiči ukončili třeba až odchodem z domova v dospělosti. Jiní se rodičů báli, přestali se jim svěřovat, věřit jim a brát je jako autoritu.

Jiní se zase báli udělat další chybu a tak raději již nic nezkoušeli. Stali se z nich poslušné děti, které ale dělaly jen to, co se jim řeklo a někteří v tomto "zadržení" zůstali dodnes. Vzdali se svých snů, neumí se rozhodovat, bojí se riskovat nebo jsou z nich perfekcionisté, kteří nedovedou dokončit a odevzdat práci, protože se bojí, že by mohla obsahovat chybu. Žijí trvale s pocitem vlastní nedokonalosti, který nikdy nebudou umět překonat.

To je jen malá ukázka důsledků, ke kterým tresty ve výchově skutečně vedou. Příběhy, které rodiče někdy v kurzech uvádí, až berou dech. Oblíbená rčení typu "Škoda každé rány, která padne vedle" nebo "Stromek se musí ohýbat, pokud je mladý", kterými s jistou žoviálností rádi trestání zelhčujeme, tak dostávají hodně jiný význam.

Zbývá poslední otázka. Opravdu tohle chceme?

Přečtěte si také: "Narozeniny plné opičí lásky"

Naučte se rozumět dětem i sobě a mějte z výchovy radost :O>)