Rybníček...

„A je tu ráno, sváteční ráno, mámo vstávej!!!“ Křičí na mě budík. Pomalu otevírám oči, ale vzápětí rezignuji. Dneska ne, dneska z postele nevylezu. Teprve až když slyším, jak cvakla varná konvice a poměrně výrazný hlas mé dcerky

oznamuje: „Maminko, vstávej, máš kafíčko na stole.“ Mě donutí vstát. Ranní káva, hmm, miluju svou ranní kávu, je to můj nejlepší kousek dne. Těch pár desítek minut jen a jen pro mě a mou vařící voňavou kávu. Myšlenky se toulají daleko, a já si plánuji celý den. Je neděle a já nemám jediný nápad, kam vyrazit. Zachránil mě telefon, ze kterého na mě mluví „můj dnešní plán“.

    Přistoupila jsem na návrh kamarádky a vyrazíme spolu do parku. Svolávám "sarančata" na snídani a seznamuji je s dnešní procházkou do parku s Morseovkou. Je to jeden z novějších parků vybudován z fondu EU. Docela zajímavě vyřešené, kde veškeré předměty v parku se nesou v duchu morseovky, ať jsou to lavičky, prolézačky, nebo jen mola či vyhlídka. Nikdo neprotestuje a tak bereme kola a kolobrndu pro našeho nejmenšího a vyrážíme vzhůru novým zážitkům. Není to daleko.

    Pravidelně, když projíždím autem okolo, si slibuji, že sem zajdu. Nejen že bylo nádherně, a příslib prvních červnových slunečných paprsků mě utvrzoval, že dnes bude po dlouhé době opravdu krásný den. Z parku působila pohoda a děti se rozutekly po okolí. Jenže tam byl i malý rybníček! A jako vždy, když jsme na procházce s Pepíkem, jakmile se objeví cokoliv mokrého, od louže po přehradu, vždy to skončí stejně. Úprk co mu nohy stačí a šup do vody. Než jsem se stihla rozkoukat, byl po pás ve vodě. Sice byl rybníček jen asi 40 cm hluboký, přesto se ze mě stal na moment Usain Bolt :) . Pepík a voda, to je magnet.

    Nestihla jsem ho! Opět mi zdrhnul, budu muset zamakat na své fyzičce, právě se mi honilo hlavou, spěchajíc vytáhnout svého drahouška. Netrvalo dlouho a dostavily se opět "ty palčivé pohledy" kolemjdoucích, vyhodnocující nastalou situaci. Jak tahám dítě z vody, které se vzteká, vyškubává a hází šipku zpět do rybníčku. Na očích jim vidím pohrdavé pohledy a je mi jasné, že jsem byla již po několikáté odsouzena s vynesením rozsudku: Špatná a nemožná matka s nevychovaným "spratkem". Nezbývá než polknout pachuť v ústech a vrátit se k „zachraňování“.

    Je to rarach. Úspěšně jsem ho převlékla, přezula a přemluvila, k jiné než "vodní" zábavě. Na řadu přišel petang. Vzal koule a mrsknul s nimi obouruč takovou dálku! Asi z něj bude koulař. No dobrých 6 metrů, na prcka a to že ty koule nejsou zrovna lehké, to byl vynikající výsledek. Ale za chvilenku ho hra omrzela. Zatáhlo se nebe a vyrazili jsme k domovu.

Na kolobrndě! Pepča se drží a celou cestu mi dává najevo svůj nesouhlas. Chtěl si ještě chvíli užívat „svobody“. Když jsme přijeli pod barák. Kde je železné schodiště pouhých 60 schodů. Seskočil a pokusil se mně zabránit pokračovat k domovu, že prostě „néééé“ a naznačoval, že máme jet okolo. Hodila jsem kolobrndu na záda a vyšlápla schody. Nezbylo mu než se umoudřit a jít za mnou. Velmi pomalu si vykračoval po schodech směrem vzhůru. Dva schody dopředu a tři zpět. Ale nakonec tu pověstnou „horu schodů“ zdolal.

A na závěr našeho výletu předvedl sousedům "divadlo". Když vyběhl schody, mrsknul s sebou o asfaltku, válel sudy a řičel, že domů „ne ne ne“. Z okna věžáku vykoukla zvědavá sousedka a začala na něj z okna hulákat: „Že si pro tebe přijdu? No jen se na mě podívej, hned jsem dole a odnesu si tě.“ To zvýšilo jeho zájem a řval ještě víc. Ale jooo, umí dost dobré válení sudů po asfaltce, v tom bude taky dobrý. Opravdu "miluju" tuto "spásnou aktivitu" postarších žen, kolikrát si říkám, co je k tomu vede, nejenže je Pepča nemluvící autista a stejně jim nerozumí ;) ale i u zdravých dětí pozoruji zvýšení protestu na podobnou situaci, ještě více je to  vyhecuje být "úžasně roztomilý". ;)

Nezbylo mi než si Pepču přehodit jako pytel mouky přes rameno a přes druhé kolobrndu a vyrazit k domovu. Doma dostal koupel a do minuty spal. Prostě takový normální výlet s Pepíkem.

Pajuš