Nepoučitelné stařenky .....

S pláčem mi přišla do kanceláře: „Potřebuju s Vámi mluvit, Liduško.“ „Jistě, paní Horáková, pojďte dál, posaďte se a řekněte mi, co se stalo.“ Babča se celá chvěla, nemohla, chudák, ani mluvit. Hlas se jí třásl, když začala vyprávět.

„Liduško, to mi nebudete věřit, jak jsem pitomá. Já se tak strašně stydím. Víte, já jsem se asi před půlrokem seznámila s takovou milou, hodnou dívkou, Lenka se jmenuje. Krásně jsme si povídaly, ona mi vyprávěla o svém partnerovi, jak se snaží koupit byt, že se jim nedaří s početím miminka, že pracuje na poště, jak málo je tam peněz a tak. Prostě o všem možném.

No a já jsem se jí zase vypovídala ze svých bolestí. Jak mi zemřel syn, když mu bylo 30 let, jak jsem se starala o svý umírající rodiče, když byl kluk malý a já byla rozvedená a na všechno sama. Však víte, nikoho už na světě nemám a tak jsem si říkala, dívenka je taková slušná, hodná, rozumíme si. Byla jsem šťastná, že někoho najednou mám, že má o mě zájem. Ona mi občas zavolala, jak se mám, co dělám.

A já jsem pořád tak sama, v hlavě se mi stále promítá můj život, vzpomínám na syna, dávám si vinu za jeho smrt, že jsem mohla něco udělat, když ležel doma s obyčejnou chřipkou a já nevěděla, že má na mozku nádor. Ani doktoři to nepoznali, ale já jsem byla máma, tak jak to, že jsem něco neudělala ?

A teď jsem najednou zase měla konečně pro koho žít, s někým si povídat, na něco se těšit.“

Zase se rozplakala a já začínala pomalu tušit, co z babulky vyleze. Podala jsem jí sklenici minerálky a ona pokračovala.

„Víte, mně jí bylo líto, jak jsou na tom s přítelem špatně, však to znáte sama, jak je dneska všechno drahé. A pak jsem si vzpomněla na Vaše slova, že si mám na stará kolena konečně užívat našetřených peněz, že si je do hrobu nevezmu. Tak jsem Lence dala 40 000,- Kč, aby si přilepšili, když chtějí mít rodinu. A myslela jsem si, že i já v ní mám vlastně rodinu, jako by byla moje vnučka. Ona byla tak šťastná a já nakonec taky, že konečně nejsem sama a až budu nemohoucí, že se o mě někdo postará !!!

Jednou jsem za ní přišla do práce. Povídaly jsme si a ona mi nabídla, že mi moje peníze, co tam mám uložené, převede na nějaký výhodný účet a pak mi z toho bude platit veškeré výlohy. Třeba nemocnici, léky, nájem a já nevím co. A tak mě přesvědčovala, že se o mě postará, že jsem ani nevěděla, jak se to stalo. Ona převedla mých uspořených 800 000,- Kč na svůj účet !!! Ještě jsem si stačila vzít útržek složenky, protože to za mě i vypsala.

Já z toho byla celá popletená, až doma se mi to rozleželo v hlavě, tak jsem za ní druhý den šla. A ona se přede mnou schovala. Chodila jsem za ní skoro 14 dní, až jsem ji chytla a chtěla jsem ty peníze zpátky. A ona řekla, že mi je hned pošle. A tak jsem čekala a když mi do týdne nic nepřišlo, šla jsem za ní znovu. Vymlouvala se, že to musela být nějaká chyba v převodu a já nevím co. A že mi to hned opraví a peníze budu mít za 3 dny na účtě. A teď už je to další měsíc a nic mi nepřišlo.

A já teď vůbec nevím, co mám dělat. Teď už vím, jak jsem byla blbá. Byly to moje celoživotní úspory a nic mi nezůstalo. A tak jsem si řekla, že Vy jste jediná, komu se můžu svěřit.“

Další pláč. Vzala jsem ji kolem ramen: „ Paní Horáková, teď se trochu uklidněte, já se zatím oblíknu a jdeme spolu na tu poštu.“

Byly jsme tam během chvilky. Babču jsem posadila na lavici a šla hledat kompetentní osobu. Odkázali mě na vedoucí směny, která nás ochotně přijala ve svý kanceláři. Všechno jsem jí vypověděla sama, protože paní Horáková nebyla schopná slova, jak se třásla. Jakmile jsem skončila, zavolala paní vedoucí onu Lenku.

Přišla malá blondýnečka, takový neviňátko na pohled, tak kolem 20-ti let. Jen se trochu zarazila, když poznala paní Horákovou. Vedoucí se jí zeptala, jak to bylo. Ona s ledovým klidem řekla, že to paní Horáková po ní chtěla sama, že ona jí chtěla naopak pomoct a blá blá blá. Nakonec z ní vylezlo, že ty peníze poslala na spořící účet. Zeptala jsem se na čí jméno je ten účet ? Bezelstně odvětila, že na její !!!

To už paní vedoucí volala panu řediteli a ten během chvilky přiběhl. Vyslechl si, co a jak, paní Horákové slíbil, že jí peníze slečna Lenka ihned převede zpět na její účet a do dvou dnů, že je tam bude mít. A se slečnou si to vyřeší interní cestou.

Rozloučili jsme se. Já si neodpustila dodatek ke slečně Lence: „Buďte ubezpečena, že na Vás podáme trestní oznámení. A jsem si skoro jistá, že paní Horáková není první, kterou jste si troufla okrást.“

No a teď se jen budeme s babčou modlit, aby slečna Lenka měla z čeho vrátit takovou sumu peněz. A aby byla řádně potrestána. Nakonec za zpronevěru bývaly větší tresty než za zabití člověka. I když v týhle džungli, bůhví .....

Není to ojedinělej příběh, vím to. Ale obávám se, že pokud budou starý lidi ponecháni svýmu osudu, sami a bez přátel, bez možnosti si s někým popovídat, začne se rojit víc takových "slečen." Pro paní Horákovou to je velký ponaučení, ale co ti ostatní ?

Mám z toho smíšený pocity. Smutek, bezradnost, jak jsou ti staříci bezmocní vůči takovým lidem a nejvíc asi šílenej vztek !!!

PS: Z důvodu vyšetřování, jsou jména a údaje pochopitelně změněné.