Magnet pro „čtenáře“ ….. nejen Paroubek, ale i V.I.P. blogger !!!

Jsem taková „blogééérka elééévka.“ Na stránky iDNESu jsem se dostala čirou náhodou, když mě můj mladej upozornil na blog Rudolfa Havlíka. Zamilovala jsem se do něj. Do toho blogu. Postupně jsem začínala zase používat mozek. Zlehounka a pomalounku, aby to moc nebolelo. Když už byl malinko vytrénovanej, vyplodila jsem pár článečků.

Ale co, ať si moje sobecká ješitnost aspoň chvilku rochní:

Je jich zatím pět a dva víc než úspěšný byly dokonce vybraný na titulní stranu. Dmula jsem se pýchou. Sebevědomí vyrostlo do závratných výšin a já přirozeně přemejšlím o dalších, absolutně unikátních tématech. Nejsem zas až tak naivní, abych si myslela, že v tomhle „jedu“ sama. Myslím, že my psavci tajně doufáme, že se z nás stanou slavní spisovatelé. Přirozeně všichni aspirujeme na Pulitzerovu cenu.

Tak jsem se trochu rozkecala o sobě, ego polechtáno a teď snad k věci.

Za ty tři, čtyři měsíce, co se tu „pohybuju,“ jsem ještě nenarazila na autora, kterej by měl sebemenší důvod psát záměrně urážející, zlý a nenávistný články, s úmyslem ublížit.

Třeba jsem přece jen tak naivní. Nebo musím jednoduše vyměnit brejle. Prostě jsem se s tím nesetkala.

Každej jsme jinej, což je všeobecně známý a já neobjevila žárovku.

Nevím, jak Vy, ale já si ráda přečtu zajímavý, podnětný a hlavně vtipný příběhy, fejetony, sloupky či glosy. Některý přelouskám jedním dechem a celý. Nad jinejma funím, protože se snažím pochopit, „co tím chtěl básník říci.“ Malej zlomek zavírám po třetí větě.

Baví mě to. Každej den si do hlavy nahrnu spoustu novejch informací. Což, jak je známo, je nejlepší udržení mozkový aktivity ve stáří. A nejen mozkový. Dlouho sedím a nevnímám, tudíž udržím i to druhý.

Při čtení článků poznávám svět jinejch lidí. Stejně tak v „podčláncích,“ který produkujou čtenáři diskutéři. V diskuzích se převážně diskutuje. Většinou o obsahu článku.

Pod články pana Kroupy se diskutuje o panu Kroupovi !!! Bez ohledu na to, o čem zrovna píše !!!

Možná už tušíte, kam tímhle dlouhým úvodem, mířím.

Reakce pod jeho články jsou delší než díla Jiráskova. Dokonce se přispívající „nic–kové“ přiznávaj, že tvorbu pana Kroupy vůbec nečtou, ale rovnou otvíraj "příspěvky.“

Ač se mě to netýká, rozpálilo mě to doběla.

"Vážení virtuální anonymové, co se to s Vámi děje? Nemáte žádný přátele? Jste nemilováni? Opuštěný jako kůly v plotě? Nikdo Vás nemá rád? Máte nějaký mindráky a kompenzujete si je „četováním,“ jinak se to nazvat nedá, na úkor tohoto autora?

Nechci mentorovat, ani Vás učit slušnýmu chování. Na to nemám žádný právo. Jen si moc přeju, abyste se zamysleli sami nad sebou. Tak, jak jsem to udělala já. Jednou jedinkrát jsem se chytila do Vaší pasti a taktéž se nechala na chvíli strhnout Vaší záští vůči autorovi. Zavčas jsem se vzpamatovala a vzápětí mi bylo špatně samo ze sebe, k čemu jsem se to málem propůjčila. Od tý doby si dávám velikánskej pozor co, kde, kdy, kam a hlavně JAK, napíšu do diskuzí.

Nejspíš si tímhle článkem „naběhnu.“ Přesto se pokusím apelovat na „Vaše lepší já.“ Prosím, zkuste číst a hlavně vnímat obsahy článků. Veďte mezi sebou, nebo i s námi, rozhovory na jejich témata. Rozebírejte je, dohadujte se, nesouhlaste se sebou navzájem. Máte na to plný právo a od toho diskuze jsou.

Ale nenavážejte se do autorů samých. Neznáte je. Stejně jako oni neznaj Vás.

Nesuďte lidi podle písmenek na monitoru, ty opravdu nevystihujou povahu, či charakter člověka.

Nemám ponětí, kam zmizela chvála, povzbuzení, slušnost, úcta. Snad se jenom někde skrejvá. Jak si mám jinak vysvětlit, že si čím dál víc stěžujeme, nadáváme, zlobíme se, mračíme. Nic se nám nelíbí, všechno je špatně. Poukazujeme na nedostatky druhých, všímáme si „odlišností“ ve způsobu jejich žití, bezdůvodně je odsuzujeme a odkazujeme do „ne/patřičných“ míst.

Místo abychom se radovali, přáli ostatním úspěch, peníze, spokojenost, lásku nebo já nevím co, tak si otravujeme vztahy mezi sebou.

Je to tak jednoduchý a přitom hrozně smutný ..... pod pláštíkem anonymity vyblejt všechny svoje zvratky na kohokoliv z nás. Ale i na sebe navzájem.

Pro mě je to stejný, jako když denně potkáváte slepce s bílou holí a vždy mu nastavíte nohu, aby zakopl. A ještě se u toho děsně bavíte.

A teď si mě podejte na špinavým podnose Vašeho charakteru. Naložte mi plnej talíř „skutečný pravdy.“ Tak, jako to denně předvádíte mýmu kolegovi. Snad už si můžu dovolit pana Kroupu takhle nazývat, i když jsem pořád ještě psací „prvorodička.“

Vcelku by mi všechno z toho mohlo bejt ukradený. Není. Sama svět nespasím.

Ale kapka ke kapce, vznikne potůček, rybník, jezero a pak moře ….. moře hodných a slušných lidí. A já tomu věřím, i když u toho už nebudu .....