Za poslední dva roky se v mém životě stala řada zásadních událostí. Vypořádal jsem se s nimi po svém a rozhodl jsem se své činy zveřejnit, snad někomu mé články pomohou.
Je 6. září 2013, jedu v sanitce do nemocnice, mám třetí ataku roztroušené sklerózy, velmi vysoký krevní tlak, pulzující brnění v rukou a nohou, částečně ochrnuté ruce, svalový spasmus horní poloviny těla, rozmazané vidění, obrovskou únavu, chůze s oporou jen na velmi krátkou vzdálenost a říkám si, že na tomto světě asi končím.
Tak takhle to nezačalo, ale byl to jeden z okamžiků, jenž natrvalo změnil můj život. Co bylo předtím, není až tak důležité, stejně tak asi ani to co následovalo, ačkoli mi to změnilo život k lepšímu. Důležité je co se děje v tuto chvíli, nebo co se stalo 7. 6. 2015.
7. června 2015 jsem vyrazil směr Chlebovice na 3. ročník Chlebovického krpálu. Od října 2014 jsem lehce trénoval, nejdříve mě předbíhali i žáci prvního stupně základní školy, ale postupně krůček po krůčku jsem se zlepšoval, až jsem se dostal na úroveň začátečníků v mé věkové kategorii. Chlebovický krpál mi připadal jako rozumný začátek na cestě k běžeckým úspěchům, ale musím přiznat, že tato trať není vůbec jednoduchá a musel jsem si hrábnout až na dno.
Počasí nám přálo, možná až moc, prostředí bylo velmi příjemné, komorní až rodinné. Přivítal mne pěkný Chlebovický sportovní areál, při prezentaci každý obdržel tradiční tatranku a po úspěšně ukončeném závodě funkční ponožky. Po prezentaci byl dostatečný prostor na seznámení se s tratí, chvíli soustředění, procvičení, byly k dispozici šatny, WC, sprchy i občerstvení. Trať byla dobře označena a dostatečně vybavena tekutinami v cíli i pod sjezdovkou. Pořadatelé prostě odvedli svou práci na výbornou, o čemž ostatně svědčí i pořízená fotodokumentace a video.
Kolem třetí hodiny jsem společně s ostatními účastníky běhu veřejnosti vyrazil na trať, nedělal jsem si iluze, že bych dokázal udržet krok s ostatními a poslušně již na začátku jsem se zařadil na konec startovního pole. Chvíli jsem se držel na chvostu, ale už na asfaltce mi všichni utekli. Celkem v poklidu jsem se dostal pod sjezdovku a tam to teprve začalo. Od poloviny sjezdovky jsem již potkával první vracející se, kteří závod dokončili, a povzbuzovali mne společně s ředitelem závodu. Postupně opět krůček po krůčku jsem ji vyšlapal až ke schodům rozhledny, co se dělo na schodech si moc nepamatuji. Teď po pár dnech si uvědomuji, že se na těch schodech ve mně něco zlomilo a přestal jsem s tratí bojovat, ale ztotožnil se s ní, spřátelil a zřejmě proto mne nechala závod dokončit. Na co ovšem nikdy nezapomenu, je poslední schod, to co jsem prožíval po dokončení trati, se nedá slovy popsat. Byl to totální pocit štěstí a vyčerpání. Před závodem jsem si v duchu představoval, jak budu vyskakovat radostí, ale zbyly mi síly jen na lehký úsměv.
Obyvatelé Chlebovic, mohou být hrdí na tuto akci, stejně tak jako její organizátoři, kterým za to velké díky. V mém životě to byla opět další událost, jenž mne změnila k lepšímu. Pokusím se přivést k běhu i zbytek mé rodiny a příští rok snad už dorazíme všichni. Možná strhu svým příkladem i další zdravotně postižené a příští rok bude i kategorie ZTP, a ti co už tyto tratě nezvládnou, si snad najdou činnost, kterou dokáží, protože je důležité něco dělat, byť by se to zdálo nevýznamné a skončí to posledním místem, jako i já skončil na Chlebovickém krpálu 2015.
