Máseku nemáseku aneb tajný hřbitov na stráni pod gymnáziem

Ve strmé stráni nad řekou hned za areálem gymnázia začíná les; hustý a temný, plný pochybných pomníčků. Ty tvoří zvláštní ostrůvky: část se skrývá v hluboké zarostlé rokli, další hejno hrobečků se zuby nehty drží na skalách. Tady navěky práchniví kosti studentů, kteří se nedožili maturity, protože je jejich profesoři zabili.

Celé to začalo nevinně: při probírání víkendové otázky „co bylo ve škole“ se náš syn Tom (14) rozzuřil; obvyklé NIC vystřídala matematika, právě probírané úměrnosti a formulace „má se ku“, na nichž jejich profesorka lpí a která je (dle Toma) z češtinářského hlediska stupidní, nesmyslná a zavrženíhodná. A že kdyby podobně jako ostatní nepapouškoval „…dvě ku třem se má jako čtyři ku šesti…“ a jiné máseku nemáseku, tak ho profesorka zabije. Pochopte, dožadoval se naší pozornosti, ona mě vážně ZABIJE!

Les plný kostí

Následně se u nás doma rozvinula debata, že středoškolští profesoři jsou obecně dost krvelačná cháska; dodnes si například pamatuju, jakou strašlivou smrtí vyhrožoval zeměpisář mému spolužákovi, který ukazovátkem hledal pohoří Ural na Pyrenejském poloostrově. V některých předmětech dokonce může smrt zaútočit snáze a fikaněji než jinde: pestré možnosti nabízí například chemie (stará dobrá poučka: dělníci můžou skončit na dlažbě, studenti též na zdi), fyzika nebo biologie (útok zákeřných bakterií a mikrobů, uprchlých ze zkumavek… kabinetní chov lidožravých veverek, který se profesorce vymknul z rukou… a podobně).

Odtud už byl jen kousek k fantastické představě, kterak oběti z řad studentů končí v té šeré a strmé stráni za gymnáziem. Zalitovala jsem, že mě tohle nenapadlo v době vlastních studií; i za naším ústavem byla hnusná zarostlá stráň (vážně tak hnusná, že jsme tam dobrovolně nelezli) a kdyby náš třídní časopis Ucho Žižkova přinesl reportáž o objevu tajného hřbitova za gymnáziem Na Pražačce, byli bychom ještě slavnější, než jsme byli bez tohoto objevu.

Možná bychom dokonce byli tak slavní, že by nás profesoři vynesli z ústavu v zubech a ten hřbitov bleskurychle založili doopravdy.

Školní hřbitovy a jejich členění

Takže jak by to asi vypadalo v praxi: les, shluky hrobečků a na nich dojemné a výstižné nápisy – to aby byl zachován výchovný ráz a náhodní objevitelé z řad studentů věděli, čeho se vyvarovat. V jedné části leží oběti zlomyslných matikářů (…odmítal existenci záporných čísel… integrálním funkcím říkal krucánky a považoval je za houslové klíče… neuměl rovnice…), opodál leží ti, jejichž život skončil v hodinách chemie (…neuměl zpaměti tabulku periodických prvků… vypil ze školních zásob všechnu kyselinu sírovou…) a ještě o kousek dál symbolické pomníčky obětí profesorů biologie (…zemřel za účelem získání školního kostlivce, o zbytky se z velké části postarala školní kuchyně…), fyziky (ubit učebnicí) a tak dále a tak dále přes jazyky a dějepis a zeměpis až po hudební, výtvarné a jiné výchovy.

Školní hřbitov je samozřejmě místo, o kterém se moc neví a nemluví, jehož objev berou žáci jako senzaci století a všem zaměstnancům ústavu nejvíc pijí krev tělocvikáři, kteří své uštvané žáky pochovávají na příliš nápadných místech: přímo vedle lesních cestiček, na kterých žactvo mučí orientačním během, klusem na čas a dalšími disciplínami.

Zřejmé není pouze to, kam své oběti zahrabává školník.

Těžký život městských škol

Hned zatepla jsme s vynálezem tajných školních hřbitovů seznámili přátele. Byla to utěšená debata: společná večeře, kde osm dospělých opřekot vzpomínalo na výhrůžky strašlivými konci, které k tupým studentům vysílali profesoři od katedry (…rostete pro šibenici, kriminál, polepšovnu atd., …vy nedostudujete a já se o to osobně postarám, …ještě jednou a nechám vás popravit na školním dvoře, …vy byste nepotřeboval povzbudit, ale pořádně praštit lopatou po hlavě, abyste se probudil...) a osm dětí, naslouchajících s větším či menším nadšením, to podle toho, zda už na středních školách jsou nebo se k nim teprve blíží.

Pak se ovšem objevila zcela zásadní otázka: gymply a další ústavy kdesi na okrajích džunglí, parků a divočiny to mají jednoduché, ale jak to řeší školy uprostřed města…?

Je tam menší úmrtnost? Méně krvelačnější pedagogové? A schválně, čím vyhrožovali a za co zabíjeli kantoři u vás?