Máte rádi Déjà vu?

Déjà vu - nebo-li "již viděno" zažije alespoň jednou téměř každý. Pro tento jev existuje mnoho vysvětlení a také mnoho způsobů, jak se s ním vyrovnat.

Alex Albeck

Nejdříve co na to říká věda: Tento jev vznikne v případě, že do mozku dojde informace, která tam již dorazila o milisekundu pikosekundu (či ještě menší potvůrku) dříve. Mozek nerozezná, jestli to uložil před chvílí nebo před delší dobou - a tak se nám zdá, že jsme to už kdysi dávno zažili - viděli - slyšeli. Dokonce máme pocit, že víme, co bude následovat. Trochu se mi na tomto nelíbí, že tak žůžo věc je jen chyba v mém mozku..

Další teorie je, že jen nedáváme pořádně pozor na to, co zrovna děláme - takže se nám to zase v hlavě pomotá a místo aby mozek ukládal nové informace, tváří se, že je loví z paměti. Tady bych také polemizovala - občas se soustředím naopak pekelně a přijde Déjà vu!

Teorie kterou jsem slyšela od astronoma - amatéra: Zeměkoule běhá v časoprostoru v jakýchsi smyčkách a v momentě, kdy se ocitne na místě, kde už byla, mohou mít senzitivní jedinci Déjà vu. To se mi ovšem moc nezdá - to by museli mít všichni tento vjem současně.

Ve filmu Matrix na to šli docela vtipně -  Déjà vu označili za chybu v Matrixu. Každá změna se projevila tímto jevem. To, že tu chybu viděl jen někdo, je taky uvěřitelné - musí to být velká náhoda, že se člověk podívá tím směrem a v tu pravou chvíli... Ovšem věřit tomu, že si nás někdo pěstuje se mi nechce... :-)

Nevím, jestli existují ještě jiná vysvětlení,  asi ano, ale předpokládám, že pravda bude někde kolem toho mozku - přece jen se jedná o chvilkový zážitek jedince. Spíš než podstata vzniku  Déjà vu mě zajímá to, jak se člověk chová, když ho zažívá.

Já si to někdy opravdu vychutnávám - když to trvá dlouho (což může být tak kolem minuty) cítím se strašně nad věcí. Jako že vím, co se bude dít a že jsem VĚDĚLA NAPROSTO PŘESNĚ co se stane, co kdo řekne. Děsně mě to uklidňuje a v tomto pocitu se vyloženě rochním :-)

Někdy ale mám Déjà vu úplně odlišné - nejedná se o nějaký sled událostí, průběh rozhovoru nebo tak, ale třeba jedu autem naprosto neznámou krajinou a najednou mám pocit, že jsem tu kdysi byla. V ten moment si neuvědomuju, že se jedná o Déjà vu, protože se mi dokonce vybaví i období, kdy jsem tam domněle byla. Většinou si danou oblast spojím s dětstvím - a to hodně raným. Tak do čtyř let. To si samozřejmě člověk nepamatuje, takže začnu vyzvídat na mámě, jestli jsme v tom a tom městě někdy nebyli a jestli si je stoprocentně jistá. Otravuju tak dlouho, až mi dojde, že se jedná opět o Déjà vu. Tenhle typ "již viděného" nemám ráda. Kde je ta jistota, kde je ten nadhled? Spíš si připadám, že mi někdo něco tají a nebo že mě unesli mimozemšťané a teď se to snaží ututlat :-D

Někteří lidé jsou v momentě Déjà vu zmateni - to jsou začátečníci, jsou přesvědčeni, že to opravdu zažili a někteří dokonce ani o existenci tohoto jevu nevědí. Jiní jsou naprosto nadšeni a všude hlásí, že zažili Déjà vu. Mně se tato hříčka vesmíru stává poměrně často a tak si ji jen tiše vychutnávám a kochám se svou dočasnou vládou nad situací.

Co děláte vy? Berete to jako normální součást života, nebo jako takovou malou párty? Připadáte si výjimeční? Obtěžuje vás to? Napište mi - moc mě zajímá každý názor:-)