Snad v žádné jiné souvislosti nebývá slovo (ne)spravedlivost vyřčeno tolikrát jako v případě sportu. Když jejich oblíbený tým (nebo sportovkyně či sportovec) utrpí těsnou porážku, mají fanoušci obvykle jasno, kdo prohru zavinil. Ať už je to zaujatý rozhodčí, nepřející štěstěna, špatné povětrnostní podmínky, v krajních případech korupce či doping, vždy se jedná o služebníky nespravedlivosti.
Na tom, ve kterem kole tym narazi na Brazilii, muze hodne zalezet.hitspor, www.flickr.com
Na tomto místě nemám v úmyslu zabývat se pojmem nespravedlivosti v souvislosti s jediným zápasem či závodem, ale v souvislosti s obecnějšími pravidly, která jsou využívána na turnajích. Zaměřím se na tzv. herní systémy, které slouží v postupnému vyřazování poražených týmů a k určení vítěze celého turnaje, popřípadě i celkového pořadí.
Nejznámějším herním či soutěžním systémem je play-off, kdy ze hry vypadává soutěžící po porážce od jediného soupeře. Vítězem turnaje se tak stává pouze ten, kdo nenajde přemožitele (někdy je zapotřebí k postupu do dalšího kola dosažení několika vítězných zápasů, postupující tak může utrpět určitý počet dílčích porážek, musí však vyhrát více zápasů než soupeř).
Některé soutěže dávají poraženým ještě druhou šanci. Využívají vyřazovací systém na dvě porážky. Každý soutěžící či družstvo má ve vyřazovacích bojích možnost jednou prohrát, a přesto se dostat do finále. Po první porážce dostává totiž druhou šanci v části herního pavouka, kde se utkává s ostatními poraženými soutěžícími. Druhá porážka však již v turnaji znamená pro soutěžícího stopku.
Velmi pozoruhodný systém, který určuje konečné pořadí turnaje, se nazývá Bergvallův. Tímto způsobem byl odehrán například turnaj v ledním hokeji na letních olympijských hrách v roce 1920. Zpětně byl olympijský turnaj, jehož pořadatelem byly belgické Antverpy, uznán dokonce jako první světový šampionát.
Popišme si s pomocí výkladu převzatého z Wikipedie, co Bergvallův systém obnáší a jak se na turnaji projevil v praxi. "Čtvrtfinále, semifinále a finále bylo sehráno standardním pavoukem. Rozdíl mezi Bergvallovým systémem a dnešním (2009) play-off nastává v tom, že poražený finalista (Švédsko) nezíská stříbrnou medaili, ale s ostatními týmy, které prohrály (ČSR a USA) s vítězem finále (Kanada) hraje znovu o stříbrnou medaili. Mužstva, která prohrála s poraženým finalistou, ze soutěže vypadla (Belgie a Francie). V boji o stříbrnou medaili se hrálo stejným systémem jako o zlato. V semifinále Američani porazili Švédsko 7:0 a ve finále Československo 16:0, které mělo volný los. To znamená, že Švédsko, ČSR a Švýcarsko (prohrálo s USA ve čtvrtfinále boje o zlato) hráli o bronzovou medaili. V semifinále porazili Švédi Švýcary 4:0 a ve finále o bronz Československo (které mělo opět volný los) Švédsko 1:0.“
Československu tak k zisku bronzové medaile stačilo vstřelení jediné branky a dosažení jediné výhry. Na Švédsko, které skórovalo hned dvacetkrát a připsalo si na turnaji tři výhry, zbyla jen pověstná bramborová medaile. Pokud by se hrálo tradičním play-off, Československo by na turnaji skončilo ve čtvrtfinále. Švédové by byli dokonce stříbrní.
Tak který herní systém je vlastně nejspravedlivější? Jednoznačná odpověď neexistuje. Jisté je jen to, že soutěžící, který nenajde přemožitele, bude triumfovat ve všech třech případech. Bergvallův systém a vyřazovací systém na dvě porážky přinejmenším přesněji naznačují rozdíly mezi soupeři na druhém a dalších místech. Kdo v klasickém play-off narazil v prvním kole na fotbalovou Brazílii, hokejovou Kanadu či tenistu Nadala v dobách jejich největší slávy, mohl se automaticky s turnajem rozloučit a skončit v zapomnění. V dalších dvou herních systémech, o kterých byla řeč, by se však náš imaginární soutěžící dostal třeba nakonec mezi čtyři nejlepší. A tehdy už lze mluvit o úspěchu.
P.S.: Odborný, avšak stručný, výklad v anglickém jazyce k Bergvallovu systému nabízí například článek O. Karlssona časopise Journal of Olympic History.
