Proč je dobré privatizovat a proč se privatizovat nebude

Jak praví známá zkušenost, nejhorším hospodářem je stát. Čeští občané toho bohužel svěřují do jeho rukou příliš. Stát strká nos do záležitostí, které by mohly být pohodlněji a efektivněji spravovány soukromníky, což by daňovým poplatníkům přineslo řadu výhod.

Strana, ktera ovladne ministerstvo skolstvi, vnucuje pak svoji ideologii vsem.Jan Zatorsky, MF DNES

To, že u nás značná část veřejnosti považuje stát za zodpovědného hospodáře, sice neodpovídá zdravému rozumu, nicméně lze snadno vysvětlit, čím je tento stav způsoben. Nepochybně se zde projevuje určité míra dědictví komunismu. Po čtyřiceti letech přesvědčování o tom, že všechno by mělo patřit všem, se zkrátka někteří jedinci ještě nestačili probudit. Vliv na pomatenou mysl věřících hlásících se k církvi zvané Stát má i naše geografická poloha. Česká republika je součástí kontinentální Evropy, kde model přebujelého sociálního státu zapustil hluboké kořeny.

Kolik nás přesně stojí státem poskytované veřejné služby, zobrazují přehledně webové stánky www.cenastatu.cz. Články v rubrice Úřady na zrušení na stránkách www.nechtenasbyt.cz (on-line podoba časopisu Laissez Faire) zase potvrzuje, že stát zajišťuje provoz řady zbytečných institucí. Komu se zdá, že státu odvádí na daních příliš peněz, právě na výše uvedených webech nalezne odpověď na otázku, kde se jeho peníze "ztrácejí".

Ideální řešení, které by plýtvání zastavilo, samozřejmě existuje. Je jím rozsáhlá privatizace státního majetku. Se vstupem soukromých firem do oblastí jako je kultura, zdravotnictví či školství, je spojen příslib minimálně dvou pozitivních projevů. Občan by platil pouze za to, co by ve skutečnosti potřeboval nebo chtěl, a nepochybně by ho to díky konkurenčnímu prostředí stálo méně než nyní. Neméně důležitým přínosem privatizace výše zmíněných oblastí by byl zánik ideologického státního monopolu a rozmach názorově pluralitního prostředí. Rozveďme si to na příkladu. Když dnes některá z politických stran ovládne ministerstvo školství, začne všem školám vnucovat svoji vlastní vizi o vzdělávání - například začne vyžadovat, aby se ve školách méně memorovalo, aby ve výuce byl kladen důraz na ekologii nebo aby se ve školních stravovnách více využívaly biopotraviny. Rodič, který podobnou vizi o vzdělávání nesdílí, má smůlu. Jeho děti se ve školách musejí učit to, co vyžaduje stát (strana ovládající ministerstvo). Pokud ovšem školy nebude zřizovat stát (prostřednictvím obcí a krajů), budou si moci samotní podnikatelé - provozovatelé škol vybrat, jestli výuku ve škole přizpůsobí vyznavačům konzervativních, liberálních, alternativních nebo úplně jiných metod. Místo současného ideologického monopolu by se tak školství (stejně tak i kultura, zdravotnictví a další potenciálně privatizované oblasti) vyznačovalo názorovým pluralismem a navíc by reflektovalo poptávku klientů.

Nastíněný ideál je však zatím v nedohlednu. Socialisté ze všech stran na státu parazitují. Do zbytečných státních úřadů všechny politické strany s oblibou dosazují vlastní reprezentanty. Ti pak například rozhodují o vypisování veřejných zakázek či výběrových řízení na dodavatele apod. A jak moc se u nás takové věci dělají úsporně a férově, o tom slýcháme a čteme každý den. Kapři si zkrátka sami svůj rybník jen tak nevypustí.