Kdo sází vítr, sklidí bouři aneb co Paroubek opomněl

Jiří Paroubek se české veřejnosti dlouhou dobu prezentoval co by velký a prozíravý politik s posláním stát se velkým státníkem. Znamenitý řečník, schopný debatér, člověk naslouchající hlasu lidu, politik, který přichází s tématy, jež skutečně obyčejné občany trápí. Zhruba takto vypadal obraz Jiřího Paroubka vnucovaný voličům jím samým a jeho poradci. Jako velkého politika a velmi silného protivníka ho vnímali i jeho političtí odpůrci.

Milos Zeman oproti Jirimu Paroubkovi vedel, jak moc je dulezity koalicni potencial.iDNES.cz

Až tyto volby však ukázaly, že král je ve skutečnosti nahý. Paroubek zdaleka není tak velkým politikem, jak ho vnímali jeho příznivci, spolustraníci (ovce slepě následující svého pastýře) ale i političtí sokové.
Sněmovní volby skončily pro Paroubka a jeho stranu Pyrrhovým vítězstvím a předseda ČSSD se ocitl mimo koleje, na nichž se vyjednává o složení budoucí vlády. Je vidět, že Jiří Paroubek stál na uměle přistaveném podstavci. Ačkoliv se tvářil jako politický génius, jak se zpětně ukazuje, počínal si v některých politických krocích jako diletant.
Základní Paroubkovy nedostatky trefně shrnul v nejnovějším čísle časopisu Reflex komentátor Marek Stoniš. Jako hlavní Paroubkova negativa zmiňuje politikův arogantní, přezíravý a hrubiánský politický styl, papalášství, fascinaci průzkumy, neuvážené kroky, jimiž zbytečně popudil veřejnost (sesazení Topolánkovy vlády uprostřed evropského předsednictví či podíl na zrušení připravených podzimních voleb), výběr spolupracovníků (Tvrdík, Dimun, Benda atd.), podcenění obav českých voličů ze zadlužení státu, nafouklé ego a pokrytectví projevující se předstíranou starostí o "obyčejné lidi" v kontrastu s luxusem co by součástí Paroubkova životního stylu.
Po připomenutí si tohoto výčtu Paroubkových "vad na kráse" není až tak složité pochopit, proč Paroubek nemohl počítat s podporou, která je pro levicového politika za jiných okolností snadno dosažitelná. Totiž s podporou alespoň části mladých lidí a s masovou podpora těch, kteří si vzhledem ke svému sociálnímu postavení nemohou vyskakovat. Paroubkův politický styl otrávil mnoho voličů natolik, že se raději rozhodli podpořit jiné alternativy, nebo dost možná nešli k volbám vůbec.
Fakt, že se Paroubek zbytečně obral o mnoho hlasů a tím pádem i sněmovní mandáty je však pouze jednou rovinou, která smývá z předsedy ČSSD uměle přisuzovanou nálepku velkého politika. Druhou rovinou je nebývalá ztráta koaličního potenciálu, z něhož se sociální demokraté před nástupem éry Jiřího Paroubka těšili. Právě koaliční potenciál ovlivňuje v politických systémech s poměrným volebním systémem šance každé politické strany na účast ve vládě snad ještě více než samotným volební výsledek.
Jinými slovy, důležité není pouze oslovit co nejvíce voličů, aby dané straně přidělili hlas. Důležité je také to, aby se strana vyvarovala averze ze strany politických konkurentů. V tomto ohledu Jiří Paroubek zcela pohořel. Po celých 5 let, během nichž patřil mezi nejdůležitější postavy české politiky, dělal vše proto, aby negativní emoce vůči němu a celé sociální demokracii dosáhly zničujících rozměrů. Averze k Paroubkovi rostla s postupem času nejen u voličů a novinářů, ale především u politiků z ostatních stran, tedy u těch, bez nichž nelze z vlastního politického programu prosadit ani to nejmenší.  
Jiří Paroubek, přestože jeho strana je co do počtu získaných mandátů i poměru získaných hlasů od voličů vítězem letošních voleb, se dopředu připravil o šanci vytvořit koalici se středovými a středopravicovými stranami. Za normálních okolností by se mu nyní nabízela koalice s Věcmi veřejnými a TOP 09. Paroubek však budování koaličního potenciálu ČSSD zcela opomněl. A naprosto ignoroval i fakt, že je důležité zachovat koaliční potenciál alespoň v té podobě, v jaké se nacházel, když sociální demokracii přebíral.
Připomeňme, že v roce 2002 nečinilo problém uzavřít vládní koalici s ČSSD středovým lidovcům či pravostředodým unionistům. Na půdorysu ČSSD-KDU-ČSL a US-DEU byla sestavena vláda Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a ostatně na krátkou dobu i Jiřího Paroubka. To ještě ve chvíli, kdy politik se zkušenostmi z pražské komunální politiky nestihl dát všem dostatečně najevo, o co bude sociální demokracie pod jeho vedením usilovat.
V roce 2010 neměla pro Paroubka téměř žádnou naději na úspěch ani snaha o vytvoření menšinové vlády s podporou nejsilnější pravicové strany. Že jde o nedostatek, který padá na Paroubkova bedra, dokazuje fakt, že v roce 1998 pod vedením Miloše Zemana sociální demokraté docílili takové spolupráce s ODS. Letos by byl obdobný projekt neživotaschopný, přinejmenším do té doby, dokud by se Paroubek snažil v čele ČSSD udržet.
Stručně shrnuto Jiří Paroubek prosazoval politický styl a rétoriku, v jejímž důsledku se ČSSD dostala do částečné izolace a cestu do premiérského křesla zaručovaly Paroubkovi jen dva scénáře. Jedním byl úspěch některé z menších levicových či středových stran (Zelení, Zemanovci, Suverenita či KDU-ČSL) nebo zisk většiny mandátů ve sněmovně společně s komunisty. Takový výsledek by sociální demokracii umožnil vytvoření společné koalice s komunisty nebo sestavení menšinové vlády opírající se o podporu hlasů komunistických poslanců. Voliči však rozdali karty jinak a tajemství, že Jiří Paroubek nepatří k politickým velikánům, bylo odhaleno.

Autor: Marek Numerato | neděle 6.6.2010 18:41 | karma článku: 35,05 | přečteno: 2462x