V posledních týdnech jsme svědky nebývale rostoucí nedůvěry občanů ve volené politické reprezentanty. Nelze si nevšimnout početných zastupů nespokojených (ne)voličů, kteří nejprve tleskali rozhodnutí Ústavního soudu o zrušení předčasných voleb a o pár dnů později, když nečekaný krok sociální demokracie vedl k tomu, že k volebním urnám půjdeme až na jaře, se rozradostnili podruhé. Tentokráte proto, že by zemi mohl až do voleb vládnout (polo)úřednický kabinet Jana Fischera, jemuž nejeden Čech důvěřuje více než kabinetům reprezentovaným stranickými špickami.
Stale vice volicu je presvedceno, ze jejich hlas nic nezmeniEso Rimmer (www.flickr.com) Preference nevolených úředníků před volenými zástupci ze strany občanů rozhodně není pro politiku zdravým jevem. Vláda, která nečerpá svoji legitimitu ze všelidového hlasování, a navíc za ní v parlamentu nestojí jasně čitelná politická opora, by neměla být důvodem k radosti, myslíme-li to s osudem naší země zodpovědně. Jasným příkladem, proč bychom se neměli vydávat cestou, kdy o nás budou dlouhodobě rozhodovat nevolené elity, je nezpochybnitelný demokratický deficit Evropské unie.
Značný podíl na vzrůstající nedůvěře občanů v politiku mají šiřitelé mýtů a konspirací o již předem domluvené povolební spolupráci mezi ODS a ČSSD ve formě velké koalice. Mýtus o předem dohodnutém opakování tzv. opoziční smlouvy permanentně oživují nejen menší politické strany (zejména Zelení, lidovci a TOP 09), ale i řada intelektuálů, novinářů, publicistů, politologů, či vysloužilých politiků. Jde především o stoupence politického středu, k nimž se postupně přidali i někteří konzervativci, kteří se po vzoru pana prezidenta nedávno odklonili od ODS.
Dohoda mezi ODS a ČSSD nad změnou volebního systému je nutná
Spojení občanských a sociálních demokratů na vládní úrovni by přirozeně politickému vývoji v naší zemi neprospělo. Jedna z forem spolupráce mezi stranami vedenými Mirkem Topolánkem a Jiřím Paroubkem se však jeví jako stále více žádoucí. Jde o vzájemnou dohodu největších stran, jejímž cílem by byla změna volebního systému (pro dolní komoru parlamentu) na většinový a tím pádem i razantní změna Ústavy týkající se ustanovení o volbách do sněmovny.
Změna volebního systému je jedinou možností, jak se zbavit neefektivních a nestabilních vlád. Není od věci si připomenout, že v posledních šesti letech byla naše země vedena šesti různými kabinety. Efekt stávajícího volebního systému přesně odpovídá výhradám, které vůči poměrnému volebnímu systému vznesl filozof Karl Popper. S proporcionalitou je spojen vznik koaličních vlád, v nichž žádná z vládních stran není plně odpovědná za neúspěchy. Tím pádem může jedna strana svalovat neúspěchy vládní politiky na druhou. Vyhledat viníka neúspěchů a sankcionovat ho v následujících volbách je pro voliče složité, ne-li nemožné. V koaličních vládách navíc zaujímají neúměrně velkou roli malé strany, které mají mnoho možností, jak vydírat větší koaliční partnery.
Pakliže bychom přistoupili na změnu volebního systému, jehož efektem by bylo střídání jednostranických vlád dvou největších politických stran, popřípadě aliancí tvořených úzce spolupracujícími politickými stranami, občané by u volebních uren vystavovali účet vládě za její činnost v předchozím funkčním období. Volič by tak získal možnost vyslovit souhlas s pokračováním vlády ve funkci, nebo ji naopak potrestat za realizaci chybných politických kroků. Jedině tak lze opět posílit důvěru občanů v politický systém a volené politiky a opustit utopické vize o potřebě vlády nevolených úředníků.
