Zrušení známkování neprošlo aneb že by Senát přece jen nebyl zbytečný?

Záměr nahradit známkování v první a druhé třídě základní školy slovním hodnocením u českých senátorů neprošel.

Sporná a mnoha lidmi kritizovaná novela školského zákona, která byla na konci května schválena hlasy poslanců vládní koalice, se bude muset do Sněmovny vrátit k novému projednávání. Senátoři totiž měli k některým jejím bodům výhrady a novelu včera neschválili (viz odkaz zde).

Novela přitom nenarazila u členů horní parlamentní komory kvůli v médiích nejvíc diskutované pasáži, kterou bylo převedení financování nepedagogických pracovníků na obce a kraje od příštího kalendářního roku. Senátorům se především nelíbil záměr zrušit známkování žáků v první a druhé třídě základní školy, které mělo být nahrazeno slovním hodnocením. Doporučili rovněž zrušit zákaz opakování první třídy (tedy to, že by do druhé třídy postoupil každý žák bez ohledu na prospěch) a postavili se i proti záměru zavádět asistenty pedagoga pro třídy s více než 15 žáky.

Byť sám učím na střední škole (a pár hodin i na vyšší odborné škole) a první stupeň základní školy se mě tedy netýká, jsem rád, že zrušení známkování u senátorů v čele se Stanislavem Balíkem z klubu ODS a TOP 09 neprošlo. Mám totiž obavy, že byť by bylo zatím zavedeno jen pro dvě nejnižší třídy, brzy by se našli „vzdělávací inovátoři“, kteří by chtěli zrušit známkování pro celý první stupeň základní školy, a později i pro ten druhý...

K problematice hodnocení ve školách jsem zde napsal již článků několik a mé výhrady ke snahám zrušit klasické známkování a nahradit ho slovním nebo formativním hodnocením stále přetrvávají. Uznávám přitom, že známkování od jedničky do pětky není vždy úplně objektivní a nikde například není řečeno, že jedničkář ve škole se v životě uplatní lépe než dvojkař nebo trojkař, stále jsem však přesvědčen, že zejména pro motivaci většiny žáků i pro zpětnou vazbu pro jejich rodiče dosud nikdo nic lepšího nevymyslel.

Mnozí dnešní vzdělávací odborníci včetně spoluautora příslušné novely Pavla Klímy z TOP 09 často argumentují například tím, že známkování u žáků a studentů brzdí takzvanou vnitřní motivaci (tedy to, že žák sám od sebe pochopí, že učit se to či ono je pro něj přínosné). Opravdu ale něco takového u všech žáků funguje? Jako učitel s více než třicetiletou praxí mám o tom silné pochybnosti a zároveň se ptám: fungovalo by například u všech zaměstnanců nějaké firmy, když by dostávali stejné peníze bez ohledu na svůj výkon a jejich hlavní motivací by bylo uspokojení z dobře odvedené práce?

Někteří odborníci (případně „odborníci“) rovněž argumentují tím, že známkování zbytečně stresuje žáky i jejich rodiče a po jeho zrušení by žáci měli ve škole lepší mentální pohodu. To sice možné je, ovšem je na druhou stranu přínosné, pokud budou žáci či studenti v době školní docházky v jakémsi „skleníkovém“ prostředí, kde jim nebude hrozit stres ze špatné známky nebo z toho, že při nějaké srovnávací soutěži v porovnání se svými spolužáky neuspějí? Nebudou pak v reálném životě někteří z nich nuceni při prvním neúspěchu vyhledávat pomoc psychologa?

Byť jsem v minulosti fungování naší horní parlamentní komory často kritizoval a občas i kladl otázku, zda má činnost této instituce, která stojí daňové poplatníky ročně zhruba tři čtvrtě miliardy korun, smysl (viz můj blog z ledna letošního roku), jsem rád, že tentokrát mohu české senátory pochválit. Zbývá si jen přát, aby tomu tak bylo i v budoucnu, a aby při opětovném projednávání školské novely více používali rozum i jejich kolegové z Poslanecké sněmovny.

P. S. Omlouvám se čtenářům za nepřesnost, které jsem se v textu dopustil (a byl na ni upozorněn v diskusi). Včera projednávaný zákon v Senátu se netýkal v květnu schválené novely školského zákona, ale jiného zákona. Myslím si však, že na podstatě blogu, který se vesměs týká problematiky hodnocení žáků ve školách, to nic zásadního nemění.