Zatímco lůza včera sledovala fotbal, ti lepší z nás byli myšlenkami v Ankaře

Dodatečně uznávám, že místo sledování včerejšího osmifinálového zápasu světového fotbalového šampionátu bylo určitě smysluplnější sledovat jiné události.

Jak jste se již někteří dozvěděli z mého předchozího blogu, každé mistrovství světa ve fotbale si užívám a ani to letošní není výjimkou. Včera v podvečer jsem proto vyrazil do blízké hospůdky, kde občas chodím s kamarády či známými sledovat velké sportovní akce, až už jde o olympiády, hokejová mistrovství světa či důležité fotbalové zápasy.

V 18. hodin našeho času totiž začínal osmifinálový zápas mezi Argentinou a Egyptem. Očekával jsem vcelku jasné vítězství obhájců titulu z Argentiny, které i na letošním šampionátu táhne jeden z nejlepších fotbalistů historie, Lionel Messi. Jenže realita byla zpočátku jediná - vedení se ujali Egypťané, zmiňovaný Messi mohl z penalty záhy vyrovnat, ale neproměnil ji... Pak měli Argentinci ještě v prvním poločase několik vyložených šancí, ale Afričany podržel brankář.

Ve druhém poločase působili argentinští hráči zprvu bezradně a dokonce z protiútoku inkasovali druhý gól (a to Egypťanům ještě jeden nebyl uznán po zásahu VARu). Když zhruba v 75. minutě byl stále stav 0:2 ve prospěch Egypta, byl dle informací mého spolusedícího kurz na jeho vítězství nějakých 1,07 (zatímco před zápasem byl kurz zhruba 10). Jenže Argentinci předvedli neskutečný obrat, když v 79. minutě snížili na 1:2, čtyři minuty na to zařídil Messi vyrovnání a v nastaveném čase pečetili svůj postup do čtvrtfinále v poměru 3:2. Byť mi bylo vyřazených Egypťanů trochu líto, byl jsem po konci dramatického zápasu nadšený fotbalovým zážitkem, na kterém se podílela obě mužstva.

Když jsem přišel domů a pročetl si reportáž k výše zmíněnému zápasu, rozkliknul jsem si následně včerejší blog Filipa Vracovského s názvem „Letošní čtvrtfinále fotbalového šampionátu bude mít devět účastníků!“ i diskusi pod ním (viz odkaz zde). A to jsem neměl dělat... Hned v její horní části jsem zahlédl příspěvek, ve kterém bylo napsané: „Víte co je no tom nejsmutnější? Že ten fotbal vlastně vůbec někoho zajímá. Ale což, chléb a hry. A jak je vidno, spoustě lidem to stačí ke štěstí...“.

Zprvu jsem na ním kroutil hlavou, zvlášť když jsem byl ještě nasycen dojmy ze shlédnutého zápasu mezi Argentinou a Egyptem. Nicméně když jsem pak v diskusi zahlédl i příspěvky některých zdejších morálním vzorů, kteří se (byť o něco mírněji) vyjadřovali v duchu, že jich sport kvůli politikaření přestává bavit, a s poukazem na snahu amerického prezidenta ovlivňovat průběh šampionátu je jediným možným řešením dělat si z toho srandu, se rozsvítilo i mně.

Dodatečně jsem uznal, že místo sledování včerejšího osmifinále bylo určitě smysluplnější sledovat například dojmy Ani Geislerové z festivalu v Karlových Varech, přečíst si o tom, jak se demokratická opozice snaží v parlamentu statečně blokovat populistické vládní návrhy zákonů, anebo, a to vůbec nejlépe, být myšlenkami v turecké Ankaře, kde aktuálně probíhá důležitý summit NATO.

Vždyť mnohem důležitější než to, zda ve fotbale vyhrála Argentina, Egypt nebo kdokoliv jiný, je s ohledem na budoucnost naší země i celé Evropy přece to, jak dopadl pomyslný souboj mezi premiérem Babišem a prezidentem Pavlem o to, komu z nich se dostane na summitu většího uznání. Byť tedy nejenom mezi módními kritiky a renomovanými politology tady bylo na rozdíl od zápasů MS ve fotbale dopředu jasné, kdo se stane jednoznačným vítězem...