Zaslouží si Šebrle obdiv nebo kritiku?

Roman Šebrle dokončil desetiboj na mistrovství světa v korejském Tegu jako třináctý. Zaslouží si za takové umístění obdiv s ohledem na to, že mu letos bude již 37 let, nebo naopak kritiku v souvislosti s tím, že ještě před 4 lety byl nejlepší na světě? Na to se pokusím dát odpověď v následujících odstavcích.

Roman Šebrle je bezesporu jedním z nejlepších atletů české historie a možná vůbec nejlepším světovým desetibojařem všech dob (byť jeho velký rival Tomáš Dvořák za ním dle mého názoru zaostává jen o pověstný vlásek). Vždyť ve své kariéře získal zlato na olympijských hrách, mistrovství světa i mistrovství Evropy a hlavně jako první desetibojař na světě překonal magickou hranici 9 000 bodů. To se mu podařilo v roce 2001 na mítinku v Gőtzisu a během následujících 10 let jej nejenže žádný desetibojař nepřekonal, ale ani se mu nikdo výrazněji nepřiblížil.

Poslední velké zlato v kariéře získal Roman Šebrle na atletickém mistrovství světa v roce 2007, v následujícím roce přišlo první větší zklamání, když na olympiádě v Pekingu, kam odjížděl jako favorit na zlato, skončil šestý. Již tenkrát se vedly rozsáhlé diskuse, zda to bylo způsobeno zdravotními komplikacemi nebo tím, že se již Šebrle údajně nevěnuje atletice naplno a preferuje spíše své podnikatelské aktivity, nebo prostě tím, že je již ve 34 letech za zenitem. Řada lidí tenkrát prorokovala, že Roman s vrcholnou atletikou brzy skončí.

Opak však byl pravdou, Roman závodí dodnes a hodlá ještě minimálně příští sezónu pokračovat. Asi bude přibývat těch, kteří jej za to budou kritizovat. Mnoha lidem se může zdát nedůstojné, když závodník s takovýmto jménem končí až ve druhé desítce startovního pole, případně v důsledku stále častějších zdravotních potíží nedokončí závod vůbec. Kdyby skončil v roce 2008, bylo by to pro něj z hlediska sportovní pověsti asi lepší. V tak náročné disciplíně, jakou je desetiboj, asi není příliš reálné, aby někdo vydržel v absolutní světové špičce i po pětatřicítce (někteří možná namítnou, že Roman ještě letos vybojoval bronz na halovém mistrovství Evropy v sedmiboji, ale hala není pro většinu atletů vrcholem, nýbrž jen přípravou na letní sezónu). Ale na druhou stranu – v České republice je ve své disciplíně stále nejlepší, takže nikomu místo v reprezentaci nezabírá a když ho závodění stále baví, tak proč ne? Třinácté místo na světě navíc rozhodně není u atleta, který by již mohl závodit v kategorii veteránů, nijak tragické – co by za něj spousta jiných českých sportovců dala …

Nad čím by se však Roman Šebrle měl určitě zamyslet, jsou jeho mediální výpady vůči Tomáši Dvořákovi – jeho velkému soupeřovi a dnes šéftrenérovi atletické reprezentace. Ať už se mezi nimi před 10 lety (kdy byli spolu ve stejné tréninkové skupině, kterou vedl Dvořákův tchán Zdeněk Váňa) odehrálo cokoliv, oživovat po tak dlouhé době toto téma v médiích mně nepřišlo vůbec moudré (přestože Šebrle pak tvrdil, že on je ten moudřejší, kdo ustoupil).

Na čí straně jsou sympatie atletických fanoušků, asi závisí  především na tom, zda měli raději Šebrleho či Dvořáka. Já jsem vždy fandil oběma, jak jsem již napsal, z hlediska sportovních úspěchů u mě stojí o něco výš Šebrle. Z hlediska jejich mediálního sporu však mé sympatie stojí spíše na straně Tomáše Dvořáka. Jeho výtka ohledně Šebrleho finanční odměny za dokončený desetiboj v Kladně sice nebyla nejšťastnější, jinak jsem však u něj nikdy nezaregistroval, že by měl potřebu svého dávného soka očerňovat. To se o Romanovi bohužel říci nedá a tímto si u mě pokazil jméno rozhodně víc než tím, že se mu ve 37 letech již nedaří konkurovat v královské atletické disciplíně těm úplně nejlepším.