Výročí atentátu na Heydricha versus Bělobrádkova cesta na sudetoněmecký sjezd

Dnes si připomínáme 75. výročí atentátu na říšského protektora Reinhard Heydricha, který provedla odbojová skupina československých parašutistů v čele s Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem.

Jak známo, Reinhard Heydrich byl říšský protektor, který hned při nástupu do funkce v září  1941 vyhlásil na území Čech a Moravy stanné právo a pro svou nesmírnou krutost si vysloužil přezdívku „kat Čechů.“ Operace Anthropoid, jejíž cílem bylo krutého tyrana zlikvidovat, se začala připravovat v exilu již od podzimu 1941. K samotnému atentátu pak došlo 27. května 1942 v pražské Libni a Heydrich na jeho následky zemřel o 8 dní později.

Členové odbojové skupiny, která atentát provedla, nejprve nacistům unikali a skrývali se v kryptě kostela Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici, kvůli zradě jednoho z nich (Karla Čurdy) však byli posléze vypátráni a marný boj proti mnohonásobné přesile nakonec ukončili sebevraždou. Němci se za atentát na říšského protektora českému národu krutě mstili - nastalo období takzvané heydrichiády, při němž bylo zabito přes 2 tisíce lidí a mimo jiné vypáleny obce Lidice a Ležáky.

Z těchto důvodů někteří význam operace Anthropoid zpochybňují a mluví o tom, že českému národu spíše ublížila. Je pravdou, že v důsledku ní zemřelo v období heydrichády řada nevinných lidí. Ovšem otázkou je, kolik by jich naopak zemřelo, kdyby protektor Reinhard Heydrich zůstal naživu. A především, tato akce měla pro náš národ v boji proti hitlerovskému Německu velký symbolický význam: ve světě se začalo mluvit o českém odboji proti fašismu a Anglie i Francie v důsledku této události prohlásily Mnichovskou dohodu za neplatnou .

Je proto dobře, že se na hrdinný čin Kubiše, Gabčíka, Opálky a dalších nezapomíná a dnes, v den 75. výročí atentátu, o něm rozsáhle své čtenáře informují mnohá média (velmi dobře tuto významnou událost popsal například redaktor Jan Wirnitzer zde na iDNES). V kontextu s tím mně však moc nejde dohromady konání některých našich vládních politiků, konkrétně vicepremiéra Pavla Bělobrádka a ministra kultury Daniela Hermana. Jak asi někteří čtenáři v médiích zaregistrovali, pan Bělobrádek se chystá příští víkend navštívit sudetoněmecký sjezd, konaný v německém Augsburgu. Za účast na sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení byl přitom již loni řadou lidí kritizován Bělobrádkův spolustraník z KDU-ČSL, ministr kultury Daniel Herman.

Jsou nepochybně naopak lidé, kteří Bělobrádka i Hermana za takové aktivity pochválí a budou argumentovat tím, že 72 let po skončení druhé světové války je již třeba na staré křivdy zapomenout, zvlášť když jsme se jich divokým odsunem sudetských Němců po skončení války dopustili i my. Na tom samozřejmě kus pravdy je. Ovšem na druhou stranu, těch křivd, kterých se během druhé světové války a v době těsně před ní dopustili Němci na českém národě, bylo mnohonásobně víc a i 72 let po válce stále žijí lidé, kteří si nacistická zvěrstva prožili na vlastní kůži nebo jejichž blízcí příbuzní zahynuli během války v koncentračních táborech.

A především: pro českou vládu, jejímž členem pan Bělobrádek je a výmluvy, že na sjezd jede jakožto soukromá osoba, považuji za poněkud scestné, by jediným rovnocenným partnerem měla být německá vláda, nikoliv Sudetoněmecké krajanské sdružení. Velmi by mě mimochodem zajímalo, co by na počínání pánů Bělobrádka a Hermana dnes říkali Jan Kubiš, Jozef Gabčík a další členové odbojové skupiny, kteří se před 75 lety hrdinně obětovali pro náš národ.