Výročí 21. srpna: na prezidenta Pavla se pískalo nezaslouženě!

Prezident Petr Pavel včera výstižně mluvil o tom, že vzhledem k prostředí, ve kterém žil, trvalo dlouho, než pochopil, jak to v tom srpnu 1968 vlastně bylo.

Včera jsme si připomenuli smutné 55. výročí okupace naší země, kterou zahájila invaze vojsk Varšavské smlouvy v čele se sovětskou armádou. Při této příležitosti proběhlo slavnostní shromáždění u budovy Českého rozhlasu, kde pronesli projevy premiér Petr Fiala, předsedové obou komor českého parlamentu (předseda Senátu Miloš Vystrčil i předsedkyně PS Markéta Pekarová Adamová) a také prezident Petr Pavel.

Projev toho posledně jmenovaného byl očekáván s určitým napětím vzhledem k jeho komunistické minulosti (Petr Pavel byl v letech 1985-1989 členem KSČ). Když jsme si totiž před pěti lety připomínali 50. výročí sovětské okupace, bylo u budovy Českého rozhlasu na tehdejšího premiéra Andreje Babiše pískáno tak hlasitě, že demonstranti jeho projev prakticky přehlušili (viz odkaz zde). Totéž potkalo i tehdejšího předsedu Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO, přestože na rozdíl od svého stranického předsedy členem KSČ nikdy nebyl.

A byť současný prezident dopadl v tomto směru o dost lépe než před pěti lety Andrej Babiš (shodou okolností jeho hlavní protikandidát v letošní prezidentské volbě), i na něj se včera (například dle reportáže na webu České televize zde) pískalo. Bylo to od některých přítomných diváků nesprávné, nebo naopak měli v intenzitě pískotu při Pavlově projevu přidat? Já jsem samozřejmě přesvědčen, že neměli, neboť v případě Petra Pavla coby předlistopadového důstojníka ČSLA pro to existují objektivní důvody.

Představme si hypoteticky situaci, která se udála v roce 1988 na postgraduálním kurzu pro pracovníky vojenské rozvědky. Kapitán Pavel, studující na zmiňovaném kurzu pod krycím jménem Pávek, přichází do kanceláře za velitelem kurzu, plukovníkem s krycím jménem Janda.
kapitán: „Soudruhu plukovníku, dovolte mi promluvit.“
plukovník: „Copak Pávek, nějaká stížnost na kvalitu padáků? Nebo snad přicházíte s podezřením na nevhodné chování některých účastníků našeho speciálního kurzu?“
kapitán: „Nikoliv, soudruhu plukovníku. Padáky fungují naprosto perfektně a žádné podezřelé chování jsem u nikoho z účastníků kurzu nezaznamenal.“
plukovník: „Tak co teda máte na srdci? Mluvte rychle, už jsem natěšený na televizní fotbalový zápas mezi CSKA Moskva a Duklou Praha. Jenom tedy nevím, komu mám dnes vlastně fandit…“
kapitán: „Víte, soudruhu plukovníku, dnes máme 21. srpna a já mám v tento den již řadu let takový problém. Když jsem totiž byl v daný den kdysi jako malý kluk na prázdninách u babičky, tak mi řekla, že naši zemi přepadli Rusové. Přitom jsem do té doby žil v přesvědčení, že Rusové nás naopak v roce 1945 osvobodili. Ona sice tehdy říkala, že to jednou pochopím, ale já mám stále ohledně toho osvobození či přepadení určité pochybnosti.“   
plukovník (po chvilce zamyšlení): „Víte, Pávek, ono to sice vypadá trochu složitě, nicméně vaše babička tenkrát vyhodnotila situaci poněkud nesprávně. Oni nás Rusové i tehdy v roce 1968 skutečně osvobodili, tentokrát od vnitřních nepřátel. Už tomu rozumíte?“
kapitán: „No, mám sice pořád jisté pochybnosti, ale…“
plukovník: „Pávek, myslete přece politicky. Máte před sebou skvělou vojenskou kariéru, tak to prostě berte jako rozkaz!“
kapitán: „Rozkaz, soudruhu plukovníku, už tomu rozumím!“

I proto prezident Petr Pavel včera velmi výstižně mluvil o tom, že vzhledem k prostředí, ve kterém žil, trvalo dlouho, než pochopil, jak to v tom srpnu 1968 vlastně bylo. Ale, jak se někdy trefně říká: pozdě, ale přece!