Václav Havel – osobnost, která mnohé zklamala

S naším prvním polistopadovým prezidentem jsme se naposledy rozloučili v minulém týdnu. I když byl týden smutku především ze strany sdělovacích prostředků zbytečně megalomanský, je třeba říct, že mnoho lidí přišlo vzdát hold Václavu Havlovi zcela spontánně a jejich poslední loučení s bývalým prezidentem bylo doprovázeno potleskem i symbolickým zvoněním klíči.

Mnoho z nich určitě přišlo ocenit především Havlovy zásluhy na pádu komunistického režimu v roce 1989. Určitá část pak možná i to, že Václav Havel měl sice hodně chyb, ale v porovnání s většinou jiných ho považovali za politika slušného, který se nikdy neobohacoval na úkor ostatních. I já s takovou charakteristikou souhlasím. Domnívám se ovšem, že Havel jakožto významná osobnost polistopadové éry měl udělat více pro to, aby aspoň částečně eliminoval vliv těch politiků, kterým nešlo o blaho naší země, ale především o blaho vlastní.

Václav Havel se poté, co se v prosinci 1989 stal prezidentem a přivedl Československou republiku v červnu 1990 ke svobodným volbám, až příliš rychle uspokojil s tím, že lidé na rozdíl od minula mohli říkat nahlas své názory, cestovat na západ a začít podnikat. Začal ale rezignovat na to, že bývalé nomenklaturní kádry sice ztratily moc politickou, ale získaly moc ekonomickou, že docházelo k novým nespravedlnostem a především k ovládání české ekonomiky podezřelými finančními skupinami. Hlasitě proti tomu vystoupil až ve svém projevu k poslancům a senátorům v prosinci 1997 (kdy mimo jiné použil slova o protunelované zemi), což ovšem už bylo  de facto s křížkem po funuse. A i přesto označil Havel o pár let později za svou největší politickou chybu to, že v roce 1990 ostře nevystoupil proti stavbě Temelína ...

Václav Havel navíc několikrát uškodil i své pověsti člověka, pro kterého je za každých okolností na prvním místě morálka. To když udělil prezidentskou milost své známé Martě Chadimové, stíhané za restituční podvod nebo synovi své poradkyně (Věry Čáslavské) Martinu Odložilovi, který zabil svého otce. Mně osobně pak nejvíce lidsky zklamal v roce 1999, když obhajoval bombardování bývalé Jugoslávie vojsky NATO a dokonce pro něj vymyslel absurdní termín „humanitární bombardování.“

S tím souvisí to, co bylo později pro Václava Havla jakožto bojovníka za svobodu a demokracii charakteristické – že postupem času věnoval stále více  pozornosti problémům v zahraničí na úkor problémů domácích. Kritika poměrů v Číně, Rusku, Bělorusku i dalších zemích ho ve světě ještě více proslavovala a i po odchodu z prezidentského křesla se o něm nepřestávalo mluvit a psát. Nechtěl bych panu Havlovi rozhodně křivdit, ale je otázkou, zda to pro něj nebylo pohodlnější než kdyby se soustředil na boj s některými mocenskými skupinami v Česku a riskoval tak, že si je zásadním způsobem znepřátelí. 

Z těchto důvodů mi nezbývá než znovu konstatovat to, co jsem již napsal v závěru svého předchozího článku: Václava Havla si budu za jeho zásluhy v boji proti komunistickému režimu vždy vážit, ale takovou osobností jako například T. G. Masaryk pro mě nikdy nebude.