V době pandemie covidu-19 se na ministerstvu školství řeší boj proti genderové nerovnosti

Je boj s údajnou genderovou nerovností opravdu tím nejdůležitějším a nejpalčivějším problémem, kterým by se mělo současné ministerstvo školství zabývat?

Mluvit o tom, že současná situace ve školství je vlivem pandemie covid-19 velmi obtížná jak pro učitele, tak i pro žáky a jejich rodiče, by asi bylo nošením dříví do lesa. I tomu, kdo nepracuje ve školství a nemá děti školou povinné, musí být nejspíš jasné, že v době, kdy žáci či studenti prakticky všech stupňů škol velkou část předchozích dvou pololetí byli doma na distanční výuce, kvalita vzdělávání i přes snahu všech zúčastněných logicky klesla. Přičemž není co závidět ani lidem, kteří naše školství nyní řídí.

Ministr školství nejspíš není ten, kdo by měl ve vládě rozhodující slovo ohledně toho, kdy se všem žákům (nebo aspoň části z nich) umožní návrat do školních lavic. Jeho resort by však například měl co nejdříve vyřešit, jak poté, co k tomuto návratu dojde, logisticky zajistí testování žáků i jejich učitelů na jednotlivých stupních škol. Naopak by některými svými rozhodnutími neměl vnášet chaos a zmatky do toho, v jaké podobě budou letos probíhat maturitní či závěrečné zkoušky na středních školách a jaké budou podmínky pro to, aby k nim byli žáci připuštěni (když ministerstvo například dá až 28. ledna ve známost, že pro připuštění k maturitě bude letos rozhodující nikoliv druhé, ale již první pololetí závěrečného ročníku, tak to vůči žákům i jejich učitelům zrovna fér není).   

Proto mě překvapilo, když jsem se včera na serveru Novinky.cz dočetl v článku zde, že na MŠMT v nedávné době mimo jiné schvalovali materiál s názvem „Plán podpory rovnosti žen a mužů na léta 2021-2024“. Ministerstvo potřebu vytvoření takového dokumentu zdůvodňuje například tím, že v některých učebnicích či učebních materiálech se v současné době objevují určité genderové stereotypy. A pokud zobrazují jedno pohlaví jen v rolích, které pro ně považujeme za přirozené, je pak obtížné přesvědčit děti, že jejich společenská role není jejich pohlavím limitovaná. Jako příklad uvádí třeba skutečnost, že když na technických školách je obvykle velká převaha chlapců, tak to může být způsobeno rozšířeným genderovým stereotypem, že chlapci mají na matematiku lepší geny než dívky (přičemž nějaký výzkum prý ukázal, že v předškolním věku jsou matematické dovednosti chlapců a dívek srovnatelné).

Nad takovými argumenty jsem nemohl jinak než kroutit hlavou. Schopnost a chuť studovat technický obor přece zdaleka nesouvisí jen s matematickými dovednostmi. A především přece není pravda, že by technické profese byly u nás pro ženy zapovězené. Jsou přece známé případy žen, pracujících například jako programátorky, architektky či konstruktérky. A mezi muži naopak najdeme i takové, kteří pracují na pozicích jako třeba zdravotnický asistent či recepční. Ale s ohledem na charakter některých uvedených profesí považuji za zcela přirozené, když ve třídě na elektrotechnické průmyslovce je obvykle převaha hochů a ve třídě na střední zdravotnické škole naopak převaha dívek. Snahy tento poměr nějakým umělým způsobem vyrovnávat proto považuji za nesmyslné a scestné.     

Stejně tak považuji za scestné i některé strategické cíle, uvedené ve zmíněném ministerském dokumentu (pokud by si ho někdo chtěl stáhnout a přečíst, může tak učinit přes odkaz zde), jako například: podpořit vnitřní diferenciaci výuky a nestereotypní hodnocení žáků a žákyň v klíčových předmětech, zohlednit hledisko genderové vyváženosti při tvorbě profesních kvalifikací, aktualizovat metodiku pro posuzování genderové korektnosti učebnic či usilovat o vyvážené zastoupení žen a mužů v učebních materiálech.

Nebylo by opravdu rozumnější, kdyby se na ministerstvu školství místo boje s údajnou genderovou nerovností zabývaly mnohem podstatnějšími a palčivějšími problémy, které české školství aktuálně trápí?