Ukončení projektu přesidlování iráckých uprchlíků považuji za zcela logický krok

Česká vláda rozhodla ve čtvrtek o ukončení projektu přesidlování iráckých uprchlíků do České republiky, který organizoval Nadační fond Generace 21.

V rámci tohoto projektu měla naše země přijmout přibližně 150 křesťanských uprchlíků z Iráku. První část z nich přicestovala do Česka v lednu letošního roku a byla ubytována v rekreačním zařízení v Okrouhlíku na Jihlavsku. Následně se v médiích začínají objevovat zprávy o tom, že uprchlíci jsou u nás nespokojeni a odmítají se například stěhovat do nabídnutých bytů v Jihlavě.

Na konci března pak žádají ministerstvo vnitra o ukončení azylového řízení a je jim záhy vyhověno. A jak asi téměř všichni vědí, začátkem dubna část z nich (25 osob) odcestovala pronajatým autobusem do Německa, kde byla zadržena tamní policií. Dalších 8 iráckých křesťanů pak již kvůli stesku po domově odcestovalo z České republiky zpět do Iráku. Z celkového počtu 89 osob, které v rámci projektu do Česka přicestovalo, jich tedy již 33 odmítlo v naší zemi zůstat.

Proto považuji za zcela logické, že se Sobotkova vláda na svém čtvrtečním zasedání rozhodla projekt zrušit (byť 3 ministři za KDU-ČSL se při tomto rozhodování zdrželi hlasování). Přesto se najdou takoví, kteří vládu za její dle mého názoru logický postoj kritizují.

Například redaktor Petr Kamberský ve svém komentáři v Lidových novinách mimo jiné napsal: „Vláda zařízla přesídlení křesťanských rodin z Iráku. Je to špatná zpráva: špatná, protože trestá většinu běženců za to, jak se zachovala menšina; špatná, protože si fakticky myjeme ruce nad utrpením jiných; a do třetice špatná proto, že usvědčuje vládu z pokrytectví a nekompetence.“ Kolega bloger Radek Polický pak ve svém včerejším článku přímo vyzývá ministra vnitra Chovance, který návrh na zrušení projektu předložil, k rezignaci.

Opravdu se v souvislosti s migrační krizí podivuji nad stálou naivitou některých lidí. Pomáhat válečným uprchlíkům je zcela jistě správné. Ovšem jak názorně ukázala i tato kauza, utrpení mnohých lidí, kteří během loňského či letošního roku dorazili do Evropy z Blízkého východu či Severní Afriky, asi nebude vždy tak velké, jak nám ho líčí některé humanitární organizace či některé evropské politické špičky.

V opačném případě by se totiž tito lidé nejspíš spokojili s tím, že se jim podařilo vycestovat z válkou trpící oblasti do bezpečné země a nevybírali si svou novou zemi podle štědrosti jejího sociálního systému.