Státní rozpočet – kde ušetřit a kde ne

Předně bych chtěl říct, že nejsem ani ekonom ani politik, takže tento článek v žádném případě neberte jako názory fundovaného odborníka. Není to ani otevřený dopis současnému ministrovi financí Eduardu Janotovi. Přesto cítím potřebu podělit se o své názory s ostatními a případně s nimi (pokud možno kultivovaně) podiskutovat.

Většina lidí, která jen občas nahlédne do novin nebo zabrouzdá po některém z internetových  zpravodajských serverů ví, že výše našeho státního dluhu již překročila jeden bilión korun. To opravdu není málo. Je ovšem pravda, že spousta zemí, zejména na západ od nás, má státní dluh (myšleno přepočtený na jednoho obyvatele) ještě podstatně vyšší. O tomto faktu se naopak z našich sdělovacích prostředků příliš často nedozvídáme – naopak, ekonomiky těchto zemí (zejména ta americká) nám byly ještě donedávna dávány za vzor.

Z těchto důvodů se domnívám, že to naši ekonomičtí teoretici s tou fobií z našeho státního dluhu trochu přehánějí, nicméně předsevzetí současného ministra financí Eduarda Janoty, aby výše deficitu státního rozpočtu na příští rok nepřekročila 170 miliard korun, beru jako správné. I když to bude znamenat velké úspory v jednotlivých resortech. S panem Janotou se však liším v názoru, jak k těm úsporám dojít.

Vláda za několik posledních dnů stačila navrhnout zmrazení platů státních zaměstnanců, zmrazení důchodů a sociálních dávek – což však okamžitě označili představitelé levice a pravice jako nemožné, škrty v investicích a výstavbě dálnic. Včera jsem dokonce četl o záměru snížit přídavky na děti či rodičovský příspěvek. Všechny tyhle návrhy mně připadají nereálné z jednoho prostého důvodu – rozpočet bude schvalovat nejen vláda, ale především poslanecká sněmovna. A s největší pravděpodobností v čase před parlamentními volbami. Takže se mi nezdá reálné, že by většina těchto návrhů prošla. Kde tedy ušetřit?

U těch dálnic by možná stačilo, kdybychom je dokázali stavět za cenu, která je běžná v některých západoevropských zemích (což je prý až dvakrát levněji než u nás).  Vzhledem k tomu, že pracovní síla je u nás určitě levnější než v západní Evropě, by to až tak velký problém být nemusel.

Ve zdravotnictví bych byl pro zvýšení zdravotního pojištění o 0,5 procenta (u všech výdělečně činných občanů). Tím by se získalo do rozpočtu více peněz než při vybírání poplatků a navíc je to způsob, kdy jsou bohatší solidární s chudšími a zdraví s nemocnými. Ne jako u poplatků, kdy jsou jen méně nemocní solidární s více nemocnými. Zdravotní pojišťovny, které teď i díky vybírání regulačních poplatků zbohatly, samozřejmě neprivatizovat (jinými slovy netunelovat) a naopak snížit jejich počet. I v západní Evropě jsou země, kde je pouze jedna zdravotní pojišťovna a funguje to. 

Školství, ve kterém působím jíž 15 let, nikdy příliš peněz nazbyt nemělo. O to víc kroutím hlavou, když vidím, jak se s nimi plýtvá. Školy například dostanou balík peněz, který je určený na nákup vybavení  - ovšem jen na určité věci, nelze je převést jinam. A tak školy často utrácejí za nesmysly, jen aby tyto peníze nevracely (kdyby je totiž vrátily, tak by jim jejich zřizovatel na další rok peníze adekvátně snížil). A to nemluvím o tom, kolik peněz již stály naše školství realizace „reformních“ nápadů většiny našich ministrů.

Ohledně úspor na mzdách či důchodech – samozřejmě, že s nimi nelze plýtvat. Ale na druhou stranu, když nebude dostatečná kupní síla, zajisté to způsobí ekonomické potíže (ne – li přímo krach) řady firem, dodávajících výrobky na domácí trh. A to pro stát znamená menší zdroje příjmů z daní, v případě propouštění zaměstnanců navíc i náklady na vyplácení podpor v nezaměstnanosti.

Pokud tedy nebude reálné na výdajích uspořit tolik, aby se deficit vešel pod 170 miliard, bude nejspíš rozumné raději hledat příjmy. Zde se příznivci pravice (pokud to vůbec do tohoto místa dočetli) opět budou čertit, ale já se domnívám, že znovuzavedení vyššího zdanění bohatých je nutnost. Nejenom proto, že to tak funguje v převážné většině zemí EU – třeba v Rakousku jdou sazby až do výše 60 procent . To se mi zdá už trochu přehnané. Je však zcela nesmyslné tvrzení našich ekonomických expertů a některých novinářů, že vyšší zdanění nemotivuje lidi, aby byli úspěšní. I když bude někdo mít zdaněnou část hrubé mzdy třeba 30 procenty, pořád na tom bude co se týče čisté mzdy podstatně líp ten, kdo vydělává například 50 000, než ten, kdo vydělává 20 000.

Jak jsem napsal již na začátku, nejsem ekonom, a tak je možné, že mé návrhy někteří čtenáři zhodnotí jako ekonomicky nesmyslné (nedělám si ani iluze, že se některé návrhy budou líbit pravicově orientovaným čtenářům). Ale ani renomovaní ekonomičtí odborníci nemají vždy pravdu – dokonce bych řekl, že jsou v poslední době úspěšní asi stejně, jako meteorologové s dlouhodobými předpověďmi počasí :)