Na netu je článek s názvem: "Ledecká se nemá za co omlouvat". Nemá. Je to sport, emoce, nervozita, tlak okolí i médií. Prostě si vybrala smolný den.

Maděrová výborná, Metoděj se ukazuje jako dravec, který chce být nejlepší a jde si za tím. Jen u Davidové si říkám, že tam nemá co dělat. V dnešní době, kdy se u vrcholových sportovců sleduje snad vše, co se sledovat dá, museli vědět, že na to momentálně nemá.

Já jsem tajně doufal ve finále Ledecká vs. Maděrová a shodný čas na setinu sekundy a dvě zlata

To by bylo úplně nejlepší, nicméně je otázkou, jestli by se v tom případě udělily dvě zlaté medaile nebo by se jela nová jízda.

Podle vyjádření trenéra biatlonistek nešlo u Davidové ani tak o zdravotní problémy, jako spíš o důsledky delšího výpadku ze závodění. Pak asi každého napadne - to zkušení trenéři nevěděli? Proč ji za každou cenu stavěli, když se nabízely vhodnější kandidátky, například Jíslová, členka smíšené štafety, která získala stříbrné medaile na posledním MS?

Byl to nepochybně risk, který nevyšel. Na druhou stranu vcelku rozumím vyjádření šéftrenéra Rybáře, že chtěli jet o medaili a tak tohle riziko trenéři postoupili. Samozřejmě, že kdyby dopředu věděli, jak bude vypadat situace po třetím úseku (tedy že na medaili budeme mít dost velkou ztrátu, ale zároveň vcelku pohodlný náskok před štafetami za námi), tak by asi vsadili na jistotu...

Sport je i o chybách a ty se občas stávají. Pořád ještě nekoukáme na roboty, ale lidi, kteří mohou mít lepší či horší den, zaváhat nebo se naopak vybičovat k tomu nejlepšímu. Mně spíš přijde, že se z neúspěchu Ledecké dělá málem národní katastrofa - ale proč? Nemá medaili, což se ve sportovním životě stane. Co by měli říkat favorité v short tracku na OH 2002, kdy čtyři v poslední zatáčce upadli a vyhrál jasný outsider Steven Bradbury? Nebo právě Ledecká při svém nečekaném vítězství na OH v roce 2018 při superobřím slalomu? Slova o tlaku - ano, ZOH jsou jednou za čtyři roky a sportovec v ideálním případě zvládne většinou dvě až tři olympiády. Ale pokud něco zvládám dle vlastního názoru dobře, mělo by mi být jedno, jestli v hledišti sedí královská rodina či ta moje. Umět se vyrovnat i s tímhle tlakem je a) ukázka skutečných mistrů nebo b) pouhého vědomí, že pokud neuspěju, maximálně dostanu vynadáno, ale život tím nekončí.

Těm, co mi napíšou, že se mi to kecá, chci říci, že ať jsem byl na sportovišti nebo ve finále instrumentální hudební soutěže, cítil jsem stejně tak určitou nervozitu nebo tlak okolí, ale nejlepší bylo se zaměřit na něco jiného. V celorepublikovém kole hudební soutěže v 70. letech jsem mnohem víc, než jestli zahraju dané skladby bez chyby zajímalo, zda mi na můj milostný dopis odpoví tehdy vysněné děvče...

"...Umět se vyrovnat i s tímhle tlakem je a) ukázka skutečných mistrů nebo b) pouhého vědomí, že pokud neuspěju, maximálně dostanu vynadáno, ale život tím nekončí..."

Zas tak jednoduché to nebude, od úspěchu na olympiádě často závisí i budoucnost nejen dotyčného sportovce, ale i týmu lidí, kteří ho připravují, domácího klubu (zvlášť u menších sportů) atd. A ono vyrovnání se s tlakem nezvládají i ti, o jejichž mistrovství asi nikdo nepochybuje - stačí si vzpomenout na kolaps Mikaely Schiffrinové v Pekingu...