Smutné vzpomínky na bojkot olympiády v Los Angeles

Když je sport zneužit k politickým šarvátkám, je to vždy špatně. A pokud kvůli nim někteří sportovci například přijdou o možnost startu na olympijských hrách, je to špatně obzvlášť.

I když se přece jen začíná pomalu blýskat na lepší časy a některé sportovní soutěže (například fotbalové ligy u nás i v některých jiných zemích) se mají opět začít rozbíhat, fanoušci sportu letos hodně trpí. Zrušeno bylo například letošní mistrovství světa v ledním hokeji, tenisový Wimbledon i Rolland Garros, až na příští rok je odsunut evropský fotbalový šampionát či letní olympijské hry, které měly být zahájeny v červenci letošního roku v Tokiu. Ovšem každý soudný člověk asi uzná, že vzhledem k pandemii Covid-19 jiné řešení ve většině případů možné nebylo.

Mnohem horší bylo, když se v minulosti stávaly případy, že ačkoliv účasti na olympiádě žádná pandemie nebránila, sportovci některých zemí se jí nemohli zúčastnit kvůli tomu, že jejich státní představitelé ji z politických důvodů bojkotovali. Což se nejprve stalo některým sportovcům v roce 1980, kdy olympijské hry hostila Moskva, a sportovcům z jiných zemí pak o čtyři roky později, když největší sportovní svátek hostilo americké Los Angeles. A právě na bojkot losangeleské olympiády, ke kterému se připojilo i tehdejší Československo, jsem si v těchto dnech vzpomněl i díky seriálu na zdejší sportovní stránce iDNES s názvem Stalo se před lety.

Tahle pro náš sport velmi smutná událost se stala 12. května 1984. Československý olympijský výbor v ten den jednomyslně rozhodl, že se naši sportovci olympiády v USA nezúčastní. Oficiální důvod? Prý by to pro ně bylo příliš nebezpečné, neboť dle slov tehdejšího předsedy ČSOV Antonína Himla (který byl i členem ÚV KSČ) se v Los Angeles „připravovala likvidace sportovců socialistických zemí zfanatizovanými, dobře vyzbrojenými a americkou vládou podporovanými antikomunistickými živly.“ Což byl samozřejmě naprostý nesmysl. Ostatně, mnozí českoslovenští rozhodčí či sportovní delegáti na olympiádu v létě odcestovali a nic zlého se jim tam nepřihodilo.

Skutečný důvod? Takzvaný sovětský blok se tehdy chtěl pomstít Západu za to, že některé západní země v čele s USA v roce 1980 zakázaly svým sportovcům účast na letních olympijských hrách v Moskvě (z důvodu tehdejší sovětské invaze do Afghánistánu). Rozdíl byl pouze v tom, že zatímco k USA se tehdy nepřipojily zdaleka všechny spřátelené země – ze sportovních velmocí se k bojkotu připojily NSR, Japonsko či Kanada, ovšem například národní olympijské výbory Velké Británie, Francie, Itálie a mnoha další zemí své olympioniky do Moskvy vyslaly, v roce 1984 se sovětskému diktátu ze zemí východního bloku nepodvolilo jenom Rumunsko.

Že tento nesmyslný bojkot byl pro tehdejší československé sportovce obzvlášť bolestný, asi netřeba dodávat. Zvlášť, když jsme tenkrát měli spoustu adeptů na zisk olympijské medaile. Byli to především vynikající atleti (například Kratochvílová, Kocembová, Bugár, Pribilinec), kteří rok předtím získali na atletickém mistrovství světa v Helsinkách rekordních devět medailí. Medaile z mistrovství světa v té době pravidelně vozili ze světových šampionátů i naši sportovní střelci nebo dráhoví cyklisté, k adeptům na cenné kovy dále patřili například sportovní gymnastka Říčná, rychlostní kanoista Vrdlovec, judista Kocman i někteří další.

Ale trpěli samozřejmě i čeští a slovenští fanoušci včetně mě. Byl jsem tenkrát ve druhém ročníku na gymplu a některé přenosy z LOH v Los Angeles jsem o letních prázdninách sledoval na programu rakouské televize (ta československá je samozřejmě nevysílala). Kvalita přenosu nebyla zrovna optimální, neboť i vysílání ORF tehdy bývalo cíleně rušené, ale byl jsem rád aspoň za něj. Mohl jsem tak sledovat vynikající výkony amerického atleta Carla Lewise, německého plavce Michaela Grosse, kanadského plavce českého původu Alexe Baumanna a mnohých dalších, ovšem vždy u mě při tom převažoval smutek nad tím, že nemohu na dálku držet palce našim olympionikům. A nebyl jsem jistě v tomhle směru sám…

Je proto dobře, že od té doby již žádné olympijské hry nepostihl bojkot některých zemí v tak velkém rozsahu jako v letech 1980 a 1984. Byť se našli lidé, kteří se o to občas snažili. V roce 2008 vyzývali někteří politici (včetně českých pseudodemokratů Jana Rumla a Martina Bursíka) kvůli situaci v Tibetu k bojkotu letní olympiády v Pekingu, o šest let později pak někteří usilovali o bojkot zimních olympijských her v Soči. Hlasy těchto lidí naštěstí vyslyšeny nebyly a pevně doufám, že tomu tak bude vždy i v budoucnu. Jakékoliv politické šarvátky se do sportu prostě tahat nemají.