Skvělé české finále, ve kterém by si zasloužily vyhrát obě hráčky

Letošní Wimbledon by se dal, co se týká ženské kategorie, označit za jakési české tenisové Nagano.

Valašsko udolalo ve wimbledonském finále Hanou. I tak by klidně mohl znít titulek článku, referujícího o finále ženské tenisové dvouhry ve Wimbledonu. Jak i ti, co za normálních okolností sport téměř nesledují, nejspíš vědí, do finále nejslavnějšího tenisového turnaje se letos probojovaly dvě české hráčky, Karolína Muchová a Linda Nosková. Ti, co se o tenis zajímají více, pak možná vědí i to, že zatímco Muchová je rodačkou z Olomouce, Nosková ze Vsetína. A jelikož včerejší zápas nakonec po dramatickém a strhujícím průběhu vyhrála druhá jmenovaná, letošní wimbledonské vítězství náleží Valašsku.

To jsem samozřejmě napsal s určitou nadázkou, jsem přesvědčen, že včerejší wimbledonské finále si náležitě užili fanoušci z celé České republiky bez ohledu na to, zda žijí na Hané, na Valašsku, v Praze nebo v západních Čechách. Například při našem památném hokejovém vítězství v roce 1998 na olympiádě v Naganu také nebylo pro nikoho podstatné, zda Hašek, Jágr nebo Hamrlík jsou Češi nebo Moraváci, a v kterém hokejovém klubu vyrostli.

Letošní Wimbledon by se v této souvislosti možná dal, co se týká ženské kategorie, označit za jakési české tenisové Nagano. Vždyť ve finále ženské dvouhry hrály naposledy proti sobě dvě hráčky z jedné země v roce 2009, kdy proti sobě nastoupily americké sestry Venus a Serena Wiliamsovy. Vzhledem k tomu, že do dvouhry vždy nastupuje v grandslamovém turnaji 128 hráček, je za úspěch českého tenisu třeba považovat i to, že se další dvě české hráčky, Barbora Krejčíková (mimochodem vítězka Wimbledonu z roku 2024) a Marie Bouzková, probojovaly do osmifinále.

Určitým rébusem ve včerejším finále bylo pro českého diváka to, které z našich dvou reprezentantek více fandit. Karolíně Muchové vítězství spousta lidí určitě přála kvůli tomu, jakými zdravotními trablemi si tato sympatická hráčka musela během své kariéry projít. Třeba v roce 2022 kvůli téměř osmiměsíční zdravotní pauze klesla na žebříčku WTA až do třetí světové stovky. Přesto se dokázala vrátit a v následujícím roce se probojovat do finále Rolland Garros nebo semifinále US Open, což byly až do letoška největší úspěchy její dosavadní kariéry.

Linda Nosková si zase ve svých teprve 21 letech prožila své ve svém osobním životě, když jí před dvěma lety zemřela maminka. Ač už se dokázala probojovat do první světové desítky, působí tato hráčka velmi skromně a navíc často prokazuje dobré srdce. Finančně podporuje například útulky pro zvířata a vloni se po skončení tenisové sezóny dokonce vydala jako dobrovolnice do Tanzánie, aby tam pomáhala se vzděláváním dětí (viz odkaz zde).

Před zápasem jsem to proto měl zhruba „50 na 50“, které z českých hráček fandit více. Což platilo v postatě celou první hodinu zápasu. Když však Nosková vedla 6:2 5:2 a vypadalo to, že zápas skončí za zhruba 70 minut, asi nejenom já jsem držel palce Muchové, aby zápas ještě zdramatizovala. Což jak ti, co zápas sledovali, vědí, se povedlo dokonale - Karolína otočila ze stavu 2:5 na vítězných 7:5 a vynutila si tak třetí set. Své soupeřce a kamarádce přitom odvrátila pět mečbolů...

Znovu se tak potvrdilo přísloví, že udělat poslední krok bývá obvykle úplně nejtěžší. Linda se trochu trápila už v koncovce prvního setu, kdy proměnila až pátý setbol, po neproměněných pěti mečbolech v koncovce druhého setu vypadala skoro bezradně, v pauze mezi hrami si zakrývala hlavu ručníkem, a i když jsem byl na jednu stranu rád, že se zápas po strhujícím závěru druhého setu protáhne, vsetínské rodačky mi začalo být líto. Obával jsem se, že pět neproměněných mečbolů tuto mladou hráčku psychicky zlomí.

Proto jsem byl rád, že se Linda Nosková nakonec takřka zázračně vzchopila, a byť v prvním gamu třetího setu musela při svém podání odvracet tři brejkboly, nakonec to byla ona, která třetí set ovládla, šestý mečbol již proměnila a po zápase mohla převzít z rukou princezny Kate památnou wimbledonskou mísu. Karolína Muchová by si ji zasloužila také, ale vyhrát mohla jen jedna... Obě tenistky nicméně zaslouží poděkování nejenom za strhující finálovou bitvu, ale především za to, že se postaraly o jeden z nějvětších úspěchů v historii českého sportu.