Šetřit je třeba, ale ...

Velké emoce vyvolalo schvalování státního rozpočtu na rok 2010. Nejen ve středu 9. prosince v Poslanecké sněmovně, ale i následně téměř ve všech sdělovacích prostředcích a v internetových diskusích (tedy alespoň v těch, které jsem měl do dnešního dne možnost pročíst). Já se k tomu s odstupem času pokusím  ve svém článku vyjádřit bez emocí a nestranně - byť si nejsem jistý, zda se mi to tentokrát podaří.

Fakta jsou taková, že náš státní dluh již přesahuje jeden bilión korun, na příští rok je naplánován deficit ve výši 163 miliard a ve středu především díky hlasům levice prošlo navýšení o dalších přibližně 12 miliard korun. Z těchto důvodů je samozřejmě pochopitelné, že se takový nárust rozpočtového deficitu většině lidí nelíbí a především lídr ČSSD Jiří Paroubek je kritizován, že se chová nezodpovědně a populisticky. Zkusme si však položit otázku: Může za vše jen Paroubek?

Jiřímu Paroubkovi nelze vyčítat, že bojoval především za státní zaměstnance, neboť mezi touto skupinou občanů má jistě řadu svých voličů (byť zdaleka ne všichni učitelé, policisté či státní úředníci volí ČSSD). Měl se však pokusit vyjednat zrušení či aspoň omezení ministrem Janotou navrženého plošného snížení platů všech státních zaměstnanců již před prvním rozpočtovým čtením na konci září. Takhle se jednalo o určité porušení předem vyjednaných dohod.

Ani ostatní však nejsou v tomto směru bez viny. Místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek kritizoval ostatní, že chtějí deficit zvyšovat, ale sám navrhoval v pozměňovacím návrhu další asi dvoumiliardové výdaje pro rozpočty malých obcí. Samozřejmě nikoliv proto, že by ho tak tížily starosti obyčejných venkovanů, ale proto, že TOP 09 uzavřela předvolební koalici s hnutím Starostové a nezávislí, mezi jehož členy patří především starostové malých obcí.

Představitelé ODS rovněž hájili priority své skupiny voličů, když odmítali návrat k progresivnímu zdanění. Navíc si zřejmě byli příliš jisti tím, že návrhy levice (aspoň ten, který se týkal dorovnání platů státních zaměstnanců) neprojdou a nepokusili se s o vyjednání určitého kompromisu s ČSSD. Místo toho jen prohlásili, že pokud levicí navrhované změny projdou, rozpočet nepodpoří. Jak to nakonec dopadlo, víme všichni ...

Ministr financí Eduard Janota zase zapomněl na to, že rozpočet není záležitostí pouze ekonomickou, ale i politickou. Při již zmiňovaném prvním čtení mu hodně pomohl premiér Fischer, když politikům pohrozil, že v případě nepodpoření úsporného rozpočtu odmítá dále vládnout. Začátkem prosince si však již někteří politici správně vykalkulovali,  že k takovému kroku by se premiér Fischer jakožto racionálně uvažující člověk neodhodlal. A eventuelní odstoupení ministra financí pro levicové politiky dostatečnou hrozbou nebylo.

Proto měl pan Janota více zvážit, zda je pro levicové poslance (mající momentálně ve Sněmovně těsnou většinu) přijatelné šetřit ve státním rozpočtu především na výdajích na sociální služby či na platech státních zaměstnanců a nehledat úspory spíše jinde. Vím, že si teď řada z vás řekne – aha, učitel si přihřívá svoji polívčičku. Ale věřte mi, že já jsem se při volbě svého povolání nerozhodoval podle výše možného platu a po 18 letech praxe již navíc není můj plat až tak tristní. Na druhou stranu však vím, kolik dnes vydělává začínající učitel nebo kuchařka ve školní jídelně. A je správné, aby tito lidé nesli stejně těžké břemeno hospodářské krize jako ti, kterým bude jejich plat eventuelně snížen ze 100 000 na  96 000?  Někteří určitě namítnou, že kdo je se svým platem nespokojen, může své povolání změnit. To je samozřejmě pravda. Jenže – bude Vám to jedno, až Vaše děti budou učit nekvalifikovaní učitelé a vařit jim budou třeba Ukrajinky?

V neděli zesnulý světově známý americký ekonom Paul Samuelson tvrdil, že státy mají šetřit v dobách, kdy se jim daří, a utrácet, když je krize. U nás je samozřejmě problém, že jsme v dobách, kdy byla konjunktura, nešetřili, takže nyní příliš utrácet utrácet. Musíme naopak šetřit. Ale mělo by to být na správném místě.