Reformě vysokých škol ANO, školnému NE

Je reforma vysokých škol, navržená ministrem Dobešem, přínosná nebo je to naopak paskvil,  znamenající ohrožení akademických svobody? Na tuto otázku se během uplynulého týdne již pokusilo odpovědět spousta lidí z řad odborníků i „laické“ veřejnosti. Ač jsem to původně neměl v úmyslu, nakonec jsem se rozhodl, že svou trochou do mlýna přispěji i já.

Řada komentářů, objevujících se v médiích, je často jednostranně zaměřená. Některé házejí všechnu vinu na ministra školství Dobeše, který je podle některých kritiků zcela neschopný a není to náš nejlepší, ale naopak nejhorší ministr školství. Podle mě není ani jedno, ani druhé a jsem osobně přesvědčen, že nejvíce na něj útočí ti, kteří se stále nemohou smířit se státní maturitou a připravovaným plošným testováním na základních školách.

Jiné komentáře zase naopak tvrdí, že představitelé našich vysokých škol permanentně kritizují jakékoliv snahy o změnu současného stavu, který prý pohodlným akademikům vyhovuje. Přestože věřím, že i takoví jsou, rozhodně bych neházel všechny akademiky do jednoho pytle. Souhlasím však  s tím, že ohánění se ohrožením akademických svobod je silně populistické. Opravdu totiž nehrozí, že by někdo mluvil vysokoškolským učitelům do toho, co mají učit nebo ohrožoval nezávislost jejich výzkumného bádání. Jde jen o to, že stát bude více kontrolovat, zda se v síti vysokých škol neobjevila nová právnická fakulta typu té plzeňské nebo jiná vysoká škola, umožňující snadné a rychlé získání vysokoškolského diplomu prominentním osobám nebo prostě těm, kteří si za to zaplatí A spoléhat, že si tento problém vysoké školy ohlídají samy, po zkušenostech z minulosti opravdu nelze.

Jinou věcí (která je rovněž součástí navrhovaného zákona o vysokých školách), je však otázka školného. Placení vysokoškolského vzdělání má jistě své zastánce i odpůrce, v některých evropských zemích funguje, v jiných nikoliv. Většinou se ale ukazuje, že s tím, jak je vysoké školství v dané zemi kvalitní, školné příliš nesouvisí.

Dle mého názoru má školné více negativ než pozitiv. Sice přinese vysokým školám více finančních prostředků, ovšem je otázkou, zda to, co vyberou od studentů, jim stát automaticky nesebere (pokud bude na ministerstvu financí Miroslav Kalousek nebo někdo jemu podobný, viděl bych to jako nanejvýš pravděpodobné). 

Zastánci školného dále uvádějí, že odradí od vysokoškolského studia takzvané flákače, kteří si jen užívají studentských výhod. Ani zde bych tak optimistický nebyl. Rodičům s vysokými příjmy, pro které je otázkou prestiže, že jejich potomek studuje nějakou vysokou školu (aniž by na to měl potřebné schopnosti), těch několik tisíc navíc vadit nebude. Naopak ten, komu rodiče nebudou moci na studium přispívat, si bude mnohem více rozmýšlet, zda se kvůli studiu zadlužit. Zvláště bude-li chtít studovat obor, kde ani vysokoškolský diplom nijak vysoký výdělek nezaručuje.

Třetím často zmiňovaným argumentem je pak to, že když budou studenti platit školné, budou mít i vyšší nároky na kvalitu výuky. Co však brání v dnešní době studentům, aby tyto nároky měli i bez školného? Jeden novinář dokonce kdysi napsal, že toho, za co se platí, si člověk automaticky váží víc. Já se však ptám: když budeme mít dva sportovce, z nichž jeden si olympijskou medaili vybojuje a druhý si ji za peníze koupí v aukci. Který z nich si podle vás bude té medaile vážit více?