Puky se nám neodrážejí tak, jak chceme, již 10 let

Hokejová reprezentace nezískala na vrcholné akci medaili již 10 let, na letošní olympiádě se navíc poprvé v historii neprobojovala ani do čtvrtfinále.

Česká hokejová reprezentace včera podlehla v boji o čtvrtfinále Švýcarsku v poměru 2:4 a poprvé v historii se tak nedostala ani mezi osm nejlepších týmů. I když náš tým nepatřil v Pekingu mezi hlavní favority v boji o olympijské medaile a asi málokdo věřil tomu, že by čeští hokejisté mohli po 24 letech zase zopakovat naganský triumf, přece jen se nečekalo, že v turnaji skončí tak brzy.

Proto mě trochu překvapily některé odpovědi reprezentačního kouče Filipa Pešána v rozhovoru, který poskytl českým novinářům těsně po skončení osmifinálového zápasu. Pešán, který na pozici hlavního trenéra české hokejové reprezentace působí od roku 2020, v něm na otázku, proč jeho tým v osmifinále neuspěl, odpověděl: „Dopadla na nás tíha zápasu, do kterého jsme i dobře vstoupili. Kotouče se ale neodrážely, jak jsme si přáli. Zlomový okamžik bylo inkasování v oslabení a vzápětí jsme takovým naražením o rozhodčího inkasovali okamžitě podruhé.“

A na otázku redaktora Jana Daňka, nakolik bolí historický propadák českého hokeje, pak mimo jiné odvětil: „Bereme, že bez medaile je neúspěch. Bez diskuse ji chci i já. Nevím ale, jestli není na čase si nalít trochu vína, že spíš už je obrovský úspěch bojovat o medaili.“

Samozřejmě, že rozdíly ve výkonnosti mezi jednotlivými účastníky olympiád či mistrovství světa se čím dál víc srovnávají, a tak k zisku medaile je často potřeba i určitého sportovního štěstí. Ovšem problém je, pane Pešáne, nejspíš v tom, že nám se na vrcholných akcích zřejmě puky neodrážejí tak, jak bychom si přáli, už 10 let…

Když se totiž trochu poohlédneme do minulosti, tak na vrcholné akci získala česká hokejová reprezentace poslední medaili (bronzovou) v roce 2012 na mistrovství světa ve Finsku, tedy již před 10 lety. Co se týká olympijských her, které se konají vždy jednou za 4 roky, tak tam jsme brali cenný kov naposledy v roce 2006 na olympiádě v Turíně. Což je v případě země, která byla v minulosti celkem dvanáctkrát mistrem světa (když bereme českou historii i předchozí československou historii dohromady) a získala řadu medailí na zimních olympijských hrách (včetně té nejcennější v roce 1998 v Naganu) opravdu dost velký propad.

 Na jednu stranu tedy s trenérem Pešánem i některými dalšími vrcholnými hokejovými činovníky částečně souhlasím v tom, že bychom si měli nalít čistého vína ohledně toho, že absolutní světová špička, kterou představují Kanada, USA, Rusko a obě severské země, nám již poněkud utekla a v našich silách sice je občas některý z těchto týmů porazit, ale nikoliv je porážet pravidelně. Ovšem na druhou stranu mi přijde poněkud alibistické ohledně našeho pekingského vystoupení konstatovat, že úspěchem je o medaile vůbec bojovat.

Hrací systém olympijského turnaje byl totiž takový, že z 12 zúčastněných týmů se do play off probojovaly úplně všechny. A když bych měl shrnout naše olympijské vystoupení celkově, tak žádná sláva to nebyla ani v zápasech ve skupině: po prohře s Dánskem, které jsme dříve poráželi rozdílem třídy, jsme Švýcarsko udolali až na nájezdy, v závěrečném zápase základní skupiny jsme pak v prodloužení přetlačili Rusko, což asi řadu lidí namlsalo optimismem. Jenže po radosti nad výhrou s jedním z papírových favoritů turnaje si mnozí neuvědomili, že Rusům v zápase s námi již o nic nešlo, neboť měli první místo ve skupině a tím i přímý postup do čtvrtfinále jisté. Navíc ani ruská „Sborná“ zatím nepůsobí v Číně úplně přesvědčivým dojmem, když před duelem s námi zdolala Švýcary jen o gól a Dány o dva góly.

Nebo nám snad trenér Pešán chtěl svými slovy (ohledně úspěchu o medaile vůbec bojovat) naznačit, že v budoucnu se může stát, že se naše hokejová reprezentace nemusí na zimní olympijské hry vůbec probojovat? Tak zlé to snad nebude, ovšem pokud se stávající poměry v českém hokeji radikálně nezmění, není vyloučeno ani to…