Prezident ve Vidlákově aneb když národ nevolí toho, koho chci já…

Ačkoliv do příští prezidentské volby zbývá téměř rok, úvahy o tom, kdo v nich má jakou šanci a co by vítězství toho či onoho kandidáta znamenalo, nabírají v médiích plné obrátky.

Včera mě zde na iDNES zaujal blog kolegy blogera Miloše Broulíka s názvem Prezidentem ve Vidlákově. Pan Broulík v něm popisuje své dojmy z besedy s prezidentským kandidátem Michalem Horáčkem, která se uskutečnila v sále jednoho hostince ve východních Čechách.

Poukazuje v něm například na to, že na setkání s prezidentským kandidátem dorazilo velmi málo lidí a jen pár zúčastněných využilo možnosti vznést k panu Horáčkovi konkrétní dotaz. Ti, co této možnosti využili, se navíc prezidentského kandidáta ptali na nepodstatné věci typu inkluze ve školství nebo na to, zda ještě píše texty, zatímco například na jeho názor na Putina či Merkelovou se pana Horáčka nezeptal nikdo.

Autor blogu z tohoto osobního zážitku usuzuje na nezájem našich občanů spravovat věci veřejné a ptá se, zdali není přece jen lepší, když o důležitých věcech rozhodují ti, kteří je sledují a trochu jim rozumí. Přičemž hned v perexu svého blogu se ptá, zda jsou to opravdu občané, kdo by měl „v zemi Švejka“ přímo volit prezidenta.

Samozřejmě, že úvahy o tom, zda by hlava státu měla být přímo volena občany nebo bychom se měli vrátit k volebnímu systému z dřívějších let, kdy prezidenta vybíralo 281 poslanců a senátorů, jsou zcela legitimní. První přímá prezidentská volba se v České republice, jak známo, uskutečnila v roce 2013 a provázela ji řada negativ. Od zmatků kolem toho, kolik musí případný prezidentský kandidát nasbírat podpisů a jakým způsobem musí být ověřeny, po vzájemná napadání prezidentských kandidátů či jejich volebních týmů během kampaně, obviňování ze lhaní či nejasností při financování volebních kampaní některých uchazečů o Hrad.

Ale přes to všechno mi tyto nešvary pořád přišly přijatelnější než to, co se dělo při poslední nepřímé prezidentské volbě v roce 2008. Jen pro připomenutí, co všechno tenkrát opětovnému zvolení Václava Klause hlavou státu předcházelo: nejprve nekonečné dohady o tom, zda volba proběhne veřejně nebo tajně, poté odposlechy na schůzkách politiků s lobbisty. A v závěru samotné volby pak nečekané zdravotní indispozice některých hlasujících a údajně i střelné náboje, zasílané některým zákonodárcům v poštovních obálkách. Tohle opravdu chce někdo opakovat?

Kromě toho se domnívám, že většina lidí mluví o nesvéprávnosti voličů či národě vidláků především tehdy, když volby nedopadnou dle jejich představ a národ si vybere někoho jiného, než koho chtěli oni sami. Tak jako asi každý, ani já nejsem vždy spokojen s tím, jak volby dopadnou. Například po parlamentních volbách v roce 2010 jsem kroutil hlavou nad tím, kolik voličů tenkrát naletělo na Kalouskovo strašení Řeckem nebo na stupidní klip dvou našich mladých umělců „Přemluv bábu a dědka“, a poslalo do vlády koalici ODS, TOP 09 a Věcí veřejných. V současné době při procházení výsledků předvolebních průzkumů mě zase udivuje, co všechno jsou voliči hnutí ANO Andreji Babišovi odpustit.

Ale ať už volby dopadnou jakkoliv, nikdy by mě v souvislosti s nimi nenapadlo mluvit o hloupém či vidláckém národě nebo o tom, že by některým lidem mělo být odebráno volební právo.