Politici z ANO mají ve zvyku testovat názory veřejnosti. Je to ale z principu špatně?

Komunikovat se svými voliči prostřednictvím sociálních sítí je v dnešní době nejspíš efektivnější než chodit na častá osobní setkání s občany.

Nejenom politology je hnutí ANO 2011 často označováno za populistickou stranu. Politikům z ANO je například vytýkáno, že obvykle slibují občanům věci, které způsobují zadlužení naší země a zhoršují její pověst v demokratickém světě. A také to, že politici tohoto hnutí (zejména pak jeho předseda a současný český premiér Andrej Babiš) často mění své názory na základě průzkumů, které si nechávají dělat na sociálních sítích.

Včera jsem například v Deníku N narazil na článek s odpovídajícím titulkem „Babiš inovoval strategii na sítích, svá nedělní videa využívá k testování nálad voličů“ (článek je možno nalézt v elektronické podobě zde, celý obsah je však k dispozici pouze předplatitelům Deníku N). Premiér Babiš není nicméně jediným politikem z ANO, který sociální sítě k tomuto účelu využívá. Dosti aktivní je v tomto směru i ministr školství Robert Plaga, který na svém facebookovém účtu také poměrně hojně prezentujete témata, související se školstvím, a testuje tak názor veřejnosti na ně. Jedním z takových témat, která následně vyvolalo obsáhlou diskusi napříč mediálním prostorem, byla otázka zachování stávající délky letních prázdnin pro české školáky (viz odkaz zde).

Taková strategie je často terčem kritiky zejména ze strany politiků a příznivců stran současné vládní opozice. Ozývají se například myšlenky typu, že opravdový politik se nemá řídit názory většiny veřejnosti, ale především tím, co je dle jeho názoru a svědomí nejlepší pro občany jeho země, kraje či obce. Jiný pohled ovšem může říkat, že politik by měl být v kontaktu s občany a zajímat se o jejich názory nejenom při své předvolební kampani, ale i po celou dobu, kdy vykonává mandát poslance, senátora, krajského či obecního zastupitele. A v dnešní době je asi opravdu efektivnější komunikovat se svými voliči prostřednictvím sociálních sítí nebo internetu obecně, než chodit na častá osobní setkání s občany.

Samozřejmě, že v ne každé záležitosti by se měl politik řídit veřejným míněním. Bylo by nesmyslné, kdyby se například na základě názoru většiny veřejnosti členové vlády rozhodovali, zda a v jak velké výši se mají platit daně, v kolika letech se má chodit do penze nebo jak velký plat mají mít politici a soudci. Také by se neměla předkládat k rozhodování široké veřejnosti témata, která vyžadují odbornou znalost a ne každý jim rozumí.

Ale za mě je zcela v pořádku, pokud se veřejnosti například nastolí k vyjádření otázka zákazu mobilů na základních školách, zachování stávajícího rozvržení doby prázdnin během kalendářního roku nebo například to, od kolika let má být v České republice hranice trestní zodpovědnosti. Čímž neříkám, že u těchto témat by se měli členové vlády nebo zákonodárci rozhodovat jen na základě většinového názoru veřejnosti. Ale jak už jsem napsal výše, za mě je určitě lepší, když se politik o názory běžných občanů zajímá pravidelně, a nikoliv jen při své předvolební kampani.