Plzeňská práva – novodobé papalášství

Že ne každý, kdo se honosí vysokoškolským titulem, ho získal poctivě, asi většina lidí tušila. Že jsou velké rozdíly v náročnosti jednotlivých vysokých škol, je dlouhou dobu známá věc. Ale že u nás někdo může vystudovat tak lehce jako někteří studenti na právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, to asi tušil málokdo.

Celá aféra začala poměrně „nevinně“. Objevilo se podezření, že proděkan právnické fakulty opsal část své disertační práce. Což mohlo i nemuselo vzbudit údiv. Na jednu stranu – kdo z nás ve škole někdy neopisoval? I já se pokorně přiznám, že jsem jako student občas při písemkách něco opsal (i když častější spíše bylo, že moji sousedi na základce či na gymplu opisovali ode mě). Na druhou stranu, u vrcholného představitele akademické sféry by se něco takového asi neočekávalo. Ovšem ani v tomto směru to nebyl v našem vysokém školství první případ – před časem byl kvůli podobnému prohřešku odvolán děkan fakulty multimediálních studií na UTB ve Zlíně. Česko prostě není Skandinávie či USA.

Co však začalo postupně vyplouvat na povrch v následujících dnech, mě (a doufám, že i většinu ostatních lidí, sledujících sdělovací prostředky) naprosto šokovalo. Opravdu jsem netušil, že je reálné odevzdat diplomovou práci 15 dní po jejím zadání (syn bývalého mafiána Františka Mrázka). Rovněž jsem netušil, že osoba, zastávající funkci primátorky města Chomutov (Ivana Řápková), může mít tak špatnou paměť, že si 4 roky po ukončení studia již nepamatuje, kdo ji učil ani kdo byl vedoucím její diplomové práce. A už absolutně bych nevěřil tomu, že někdo může za normálních okolností pětileté magisterské studium absolvovat za 2 měsíce (podnikatel Jan Harangozzo).

Jsem velmi zklamán tím, že heslo, které bylo výstižnou charakteristikou bývalého režimu, od jehož pádu budeme brzy slavit 20. výročí, tedy heslo „Všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější“, stále platí i dnes.

Nemůžu ani souhlasit s obhajobou některých lidí ve smyslu toho, že vysokoškolský titul je sám o sobě bezcenný a že tomu, kdo ho získal  nepoctivě, bude stejně na nic. Jednak je to nespravedlivé vůči těm, kteří jej získali poctivě a za cenu spousty odříkání. Dále jde o to, že pokud někdo podvádí ve velkém hned při studiu, těžko lze očekávat, že v reálném životě to dělat nebude. A především jde o to, že lidé musí mít jistotu, že když například přijdou se svými zdravotními problémy k lékaři, za  radou k právníkovi nebo svěří své dítě do rukou učitele, tak jejich vysokoškolský diplom je zárukou určité kvality. Že prostě netrefí na někoho, kdo své povolání vykonává jen díky tomu, že si vysokoškolský diplom kdysi koupil (případně mu ho koupili jeho rodiče).

Diplom sám o sobě samozřejmě vždy není dostatečnou zárukou kvality. Je to prostě pro výkon řady povolání podmínka nutná, nikoliv však dostačující. To však nic nemění na tom, že by se české školství mělo od vysokých škol „plzeňského“ typu co nejrychleji odprostit.