O „kontroverzní“ vítězce Rolland Garros či o tom, kam nenávist ke všemu ruskému může vést

Pokud někteří novináři budou na ruských sportovcích hledat za každou cenu něco negativního, tak to paradoxně může vést k tomu, že s nimi naopak budou mnozí lidé sympatizovat.

Závěrečná kola ženské dvouhry na tenisovém Rolland Garros by se dala s drobnou nadsázkou označit jako „mezinárodní mistrovství východního bloku“. Do čtvrtfinále se totiž probojovaly tři ruské tenistky, dvě ukrajinské, po jedné zástupkyni pak měly mezi osmi nejlepšími Bělorusko, Polsko a Rumunsko. Vítězkou se nakonec stala devatenáctiletá ruská hráčka Mirra Andrejevová, která ve finále přehrála Polku Maju Chwaliňskou, která do finále prošla až z kvalifikace.

Ti, co tenis sledují dlouhodobě, nejspíš vědí, že Andrejevová je velmi talentová tenistka, která však v minulosti občas mívala problém s psychikou - například při porážce s českou tenistkou Kateřinou Siniakovou letos v březnu na turnaji v americkém Indian Wells rozbila vzteky několik raket a při odchodu z kurtu si navíc neodpustila vulgární nadávky vůči divákům (viz odkaz zde). V Paříži však působila po psychické stránce jako vyměněná, s výjimkou úvodního zápasu proti Španělce Bassols Riberové, v němž ztratila první set, odehrála všechny zbylé zápasy suverénním způsobem a svým soupeřkám příliš šancí nedala.

Po závěrečném míčku ve finálovém zápase Andrejevová poklekla triumfálně na kurt, což možná tenisovém pamětnítkům připomenulo legendárního švédského tenistu Bjőrna Borga, který takovým gestem svá velká vítězství obvykle slavil. Samozřejmě, že do Borga, který během své kariéry vyhrál šestkrát Rolland Garros a pětkrát Wimbledon, má mladá ruská tenistka ještě hodně daleko. Nicméně i její první grandslamové vítězství způsobilo u mnohých internetových diskutérů hodně negativních reakcí. Někteří ji posílali na frontu, jiní psali o tom, že by neměla mít právo na velkých turnajích startovat, našli se i takoví, kteří ji například označovali za „russké fašistické dítě“.

Tyto negativní reakce ještě přiživil v neděli na iDNES článek s titulkem „Kontroverzní šampionka. Andrejevovou vyznamenal Putin, chválí ji Peskov“. Redaktor Stanislav Kučera v něm v souvislosti s „kontroverzní“ vítězkou například zmiňuje, že před dvěma lety dostala vyznamenání od Vladimíra Putina za stříbrnou medaili, kterou na olympiádě v Paříži vybojovala ve čtyřhře s další ruskou hráčkou Šnajderovou, nebo že ji v roce 2023 ukrajinská tenistka Jastremská obvinila z toho, že na sociálních sítích lajkovala několik příspěvků, údajně propagujících ruskou válku na Ukrajině.

Co k tomu říci? Andrejevová většinu roku žije a trénuje ve francouzském Cannes, za trenérku má Španělku a na konto války na Ukrajině po sobotním triumfu na tiskové konferenci prohlásila: „Myslím, že žádný člověk na světě nechce válku. Můžu říct jen, že když hraju tenis, tak myslím jen na to, jak hrát a vyhrát“. Co se týká v roce 2024 přijatého vyznamenání od ruského prezidenta, je fér tohle tehdy sedmnáctileté dívce vyčítat? Když si my dříve narození vybavíme dobu před rokem 1989 u nás: dovolil by si tehdy některý známý československý sportovec, ať už šlo namátkou třeba o Jarmilu Kratochvílovou, Imricha Bugára, Ivo Viktora nebo některého z našich špičkových hokejistů, odmítnout převzít státní vyznamenání od Gustáva Husáka? Byť pocity při jeho přebírání měl nejspíš smíšené...

Na tohle konto bych pak ještě dodal, že pokud někteří novináři (netýká se to zdaleka jenom těch z iDNES) budou na ruských sportovcích hledat za každou cenu něco negativního, tak to paradoxně může vést k tomu, že s nimi naopak budou mnozí lidé sympatizovat. Byť to jinak žádní „rusofilové“ nejsou a Vladimira Putina ani kteréholiv jiného ruského politika, zodpovědného za ruskou agresi na Ukrajině, v lásce nemají. Ono i před rokem 1989 mělo opačný efekt, když tehdejší novináři či sportovní reportéři často přechvalovali sportovce z takzvaného socialistického bloku (zejména ty sovětské) a vůči těm západním byli naopak přehnaně kritičtí.