O bučení na ukrajinskou tenistku

Mnohem více mediální pozornosti, než samotný zápas mezi Ukrajinkou Kosťukovou a Běloruskou Sabalenkovou, vyvolalo to, co se na Roland Garros odehrálo čerstvě po jeho skončení.

Hned první den letošního tenisového Roland Garros nabídl v ženské dvouhře souboj mezi Běloruskou Arynou Sabalenkovou a ukrajinskou tenistkou Martou Kosťukovou. Sabalenková v něm coby druhá nejvýše nasazená hráčka potvrdila pozici favoritky a vcelku rychle svou soupeřku přehrála v poměru 6:3 6:2. Mnohem více mediální pozornosti, než samotný zápas, však vyvolalo to, co se odehrálo čerstvě po jeho skončení.

Kosťuková je již delší dobu známa tím, že po zápase s kteroukoliv ruskou nebo běloruskou tenistkou odmítá těmto soupeřkám podat ruku. Dle svých dřívějších vyjádření tím poukazuje na to, že žádná z tenistek těchto zemí dostatečně hlasitě neodsuzuje válku na Ukrajině. Dle očekávání si proto Kosťuková po zápase se Sabalenkovou potřásla ruku pouze s rozhodčím na umpire, kdežto s běloruskou soupeřkou nikoliv. V Paříži se však poté stalo něco zcela nečekaného: publikum za tohle gesto „odměnilo“ ukrajinskou hráčku bučením – jak po skončení zápasu, tak i při odchodu Kosťukové do útrob stadionu.

Zejména pro některé české sportovní novináře, kteří o Martě Kosťukové za její postoj vůči ruským a běloruským soupeřkám často píší v oslavném duchu, to byl téměř šok. Svědčí o tom například titulek článku na serveru iSport.cz Skandální chování Francouzů na Roland Garros, případně pak titulek Ostuda v Paříži v článku zde na iDnes. Redaktor Stanislav Kučera v něm na adresu pařížského publika mimo jiné napsal: „Místo toho, aby Francouzi vyjádřili podporu dlouho trpící zemi a její statečné a hrdé reprezentantce, dopustili se kolosálního trapasu, který se okamžitě rozletěl do světa.“

Co na popisovanou událost říkám já? Bučení na ukrajinskou tenistku si publikum na Roland Garros skutečně odpustit mělo. Je nezpochybnitelným faktem, že Rusko před rokem a čtvrt její zemi napadlo a při této invazi již zemřela spousta nevinných lidí, včetně některých ukrajinských sportovců. Proto by se na její gesto mělo v tomto duchu pohlížet, přestože se jinak nepodání ruky soupeři považuje za nesportovní gesto.

Věc má však i druhou stranu. Jednak mi nepřijde úplně spravedlivé, když se v současné době uplatňují na běloruské sportovce naprosto stejné sankce či zákazy, jako na ty ruské. Bělorusko je sice podporovatelem Putinova Ruska, ovšem do válečného konfliktu na Ukrajině se dosud aktivně nezapojilo. A také jde o to, že se mi nelíbí princip jakési kolektivní viny, kdy je každý běloruský i ruský sportovec trestán za to, že se v dané zemi narodil, a s válkou Ruska na Ukrajině přitom často nesouhlasí. Ostatně, i Sabalenková na tohle téma po zápase s Kosťukovou prohlásila: „Samozřejmě, že nikdo z nás nepodporuje válku, je to stejně jasné, jako že jedna plus jedna jsou dvě. Kdybychom ji mohli nějak ovlivnit, zastavili bychom ji. Ale bohužel to není v našich rukách.“

Kosťuková ovšem na adresu své nedělní přemožitelky prohlásila: „Nemohu ji respektovat za to, že stále jezdí trénovat do Ruska a ač na to má prostředky, nevzala svou rodinu a neodvezla ji z agresorského státu. Já bych tohle rozhodně udělala. Navíc je velkou hvězdou a má platformu k tomu, aby se snažila mluvit o věcech a měnit je k lepšímu.“

A byť lze emoce ukrajinské tenistky chápat, je otázkou, zda takovými prohlášeními již příliš netlačí na pilu. Vytýkat někomu, že se kvůli jejím politickým představitelům neodstěhoval ze země, kde se narodil a má tam své blízké příbuzné, mně totiž férové nepřipadá. Když to vezmeme na příkladu naší země před rokem 1989, přestože se našlo poměrně dost výborných sportovců, kteří odsud emigrovali (za všechny bych jmenoval například tenistku Martinu Navrátilovou, hokejisty Václava Nedomanského nebo nedávno zesnulého Petra Klímu), většina z nich jich v tehdejším Československu zůstala. A určitě by v jejich případě nebylo korektní, pokud by jim někdo vytýkal, že svými sportovními výkony pomáhali šířit slávu komunistického režimu ve světě.