Neznámkovat, nesoutěžit, neodměňovat aneb o radách některých vzdělávacích odborníků

S koncem školního roku se téměř vždy objeví v médiích debaty nejenom ohledně toho, zda by se mnoho let zažité hodnocení žáků známkami od jedničky do pětky nemělo nahradit hodnocením slovním či formativním.

S koncem školního roku se téměř vždy vyrojí v médiích debaty ohledně toho, zda by se mnoho let zažité hodnocení žáků známkami od jedničky do pětky na základních a středních školách nemělo nahradit hodnocením slovním či formativním, případně kombinací výše uvedených typů hodnocení. Často se od různých vzdělávacích odborníků (ať už těch skutečných nebo těch v uvozovkách) například dozvídáme, že známkování je neobjektivní, nevypovídá nic o pokroku žáka a navíc mnohé děti zbytečně stresuje. Letos jsem koncem června na serveru Seznam Zprávy dokonce narazil na komentář, dle kterého by se mělo vysvědčení na českých školách úplně zrušit.

Uznávám samozřejmě, že známkování od jedničky do pětky není vždy úplně objektivní a nikde například není řečeno, že jedničkář ve škole se v životě uplatní lépe než dvojkař nebo trojkař, případně i to, že trojkař z jedné školy nemůže někdy mít lepší znalosti než jedničkář z jiné školy. Jsem však stále přesvědčen, že zejména pro motivaci většiny žáků dosud nikdo nic lepšího nevymyslel. A také je známkování od jedničky do pětky pro většinu rodičů srozumitelnější než často obecné fráze při slovním či formativním hodnocení (u kterých v dnešní době navíc hrozí, že si je někteří učitelé v rámci ulehčení práce nechají vygenerovat od AI a jen je kosmeticky upraví).

Ohledně argumentů, že když se žáci přestanou ve škole známkovat, tak nebudou vystavováni zbytečnému stresu a zejména ti slabší pak budou mít ve škole lepší mentální pohodu: to je sice možné, ale je pro žáky či studenty opravdu přínosné, pokud budou v době školní docházky v jakémsi „skleníkovém“ prostředí, kde jim nebude hrozit stres ze špatné známky nebo neúspěch při soutěžení s ostatními? Někteří psychologové totiž radí kantorům i to, že by děti ve školách neměly být vystavovány nějaké soutěživosti, protože mnohým dětem může neúspěch v soutěži způsobit psychickou újmu (viz například odkaz zde). Jenže jak potom takoví žáci dopadnou v reálném životě, kde budou nějaké formě soutěžení vystaveni stále? Nebudou někteří z nich nuceni při prvním neúspěchu vyhledávat právě pomoc psychologa?

Letos jsem dokonce narazil ve sdělovacích prostředcích i na názory, že není vhodné, pokud jsou žáci za dobré vysvědčení rodiči odměňováni. Prý něco takového u dětí brzdí při učení takzvanou vnitřní motivaci (tedy vlastní touhu učit se a zlepšovat) a může na ně vytvářet nežádoucí tlak. V tom samozřejmě určité riziko být může, ale na druhou stranu, proč za snahu a dobrý výkon dítě neodměnit (s tím, že odměna nemusí být z finančního hlediska nutně vysoká a může mít spíše symbolický význam)? Vždyť obdobným způsobem to takhle přece bude fungovat i v jejich budoucím profesním životě.

Možná jsem trochu moc konzervativní, ale já to jakožto učitel s více než třicetiletou praxí na rozdíl od některých vzdělávacích odborníků prostě vidím takhle...

P. S. V diskusi uvítám souhlasné i nesouhlasné názory, jen bych poprosil, aby souvisely s tématem článku a byly vyjádřeny slušnou formou.