Neschválili, ale ani nezamítli. Aneb jak Senát opět ukázal svou zbytečnost

Že prezident Petr Pavel, který během svého působení na Pražském hradě jde vládní koalici na ruku prakticky ve všem, zákon Lex Ukrajina se sporným přílepkem podepíše, o tom v této zemi nejspíš nepochybuje téměř nikdo.

V horní komoře českého parlamentu se včera mimo jiné projednával zákon, označován jako Lex Ukrajina VII. Jak ti, kdo aspoň občas v médiích sledují dění na domácí politické scéně, vědí, kolem přijetí této právní normy se vedly ostré spory již při jejím schvalování v Poslanecké sněmovně. Především kvůli tomu, že poslanci vládní koalice k ní v podobě tazvaného přílepku přidali i paragraf o trestném činu neoprávněné činnosti pro cizí moc.

Tento paragraf, který byl do zákona přidán na návrh poslance za STAN Martina Exnera (mimochodem, jeho otec Václav Exner byl řadu let také poslancem, ovšem za KSČM...), vyvolal odmítavé reakce nejenom u opozičních poslanců, ale také u některých zákonodárců z řad vládní koalice. V médiích zmiňovaný zákon kritizovaly například známá právnička a předlistopadová disidentka Hana Marvanová Kordová (viz odkaz zde) nebo senátorka za ODS Vladimíra Ludková (viz odkaz zde). Senátor Michael Canov z klubu STAN pak při včerejším jednání prohlásil, že trestný čin neoprávněné činnosti pro cizí moc může být zneužitý stejně, jako byl podobný trestný čin v období komunistické totality.

Proto jsem asi nejenom já se zájmem sledoval, jak včerejší projednávání na půdě Senátu dopadne. Jak už asi ze zpravodajských relací víte, výsledek pětihodinového jednání je takový, že senátoři sice sporný zákon neschválili (pro hlasovalo jen 21 přítomných senátorů ze 73 a na přijetí bylo potřeba nejméně 37 hlasů), nicméně neprošel ani návrh opozičního ANO na jeho zamítnutí. A jelikož se následně senátoři nedokázali většinově shodnout na žádné změně, v praxi to znamená, že se zákon Lex Ukrajina VII nevrací zpátky do Sněmovny, ale putuje k prezidentovi jako přijatý. A že jej Petr Pavel, který během svého působení na Pražském hradě jde vládní koalici na ruku prakticky ve všem, podepíše, o tom v této zemi nejspíš nepochybuje téměř nikdo.

Znovu se tak ukázalo, že myšlenka zřízení horní parlamentní komory jakožto pojistky demokracie či instituce, která bude Poslanecké sněmovně vrácet „nekvalitní“ zákony, se v praxi poněkud míjí účinkem. A když si člověk navíc v médiích přečte, jaké zmatečnosti včerejší jednání senátorů provázely (viz například odkaz zde), tak si nutně musí položit otázku, zda zřízení instituce, která ročně stojí daňové poplatníky zhruba tři čtvrtě miliardy korun, nebylo přece jen trochu drahým špásem.