Nepřidat ani korunu těm, kteří za současný stav nemohou? (polemika s Helenou Vlachovou)

Jako učiteli s dlouholetou praxí mi vadí, když někdo používá zcela demagogické argumenty ohledně toho, proč by se do školství více peněz dávat nemělo.

Peníze pro resort školství jsou v souvislosti s návrhem státního rozpočtu na příští rok jedním z nejdiskutovanějších bodů. Nejenom školským odborům, pedagogické veřejnosti, ale ani ministru školství Mikuláši Bekovi se totiž nelíbí, že by měl tento resort dostat stejné množství peněz, se kterými musel vystačit v letošním roce. A to i přesto, že vláda premiéra Fialy opakovaně tvrdí, že školství patří k jejím hlavním programovým prioritám.

Realita je však taková, že Fialův kabinet (ve kterém mimochodem sedí pět bývalých učitelů) zatím neplní slib ze svého programového prohlášení ohledně toho, že průměrný plat učitelů dosáhne 130 % průměrné mzdy v ČR. A co se týká nepedagogických pracovníků ve školství (tedy např. profesí typu školníků, kuchařů či uklízeček), tak ti se obvykle musí spokojit s hrubou mzdou ve výši jen něco málo přes 20 tisíc korun.

Samozřejmě, že názory široké veřejnosti na to, která z profesí by si zasloužila přidat nejvíc, jsou různé. Pokud někdo například tvrdí, že více než na kantory či nepedagogické pracovníky ve školství by měl státní rozpočet myslet například na hasiče, policisty nebo na lékaře a zdravotní sestry, jde o názor zcela legitimní. Jako učiteli s dlouholetou praxí mi však vadí, když někdo používá zcela demagogické argumenty ohledně toho, proč by se do školství více peněz dávat nemělo. Něčeho takového se dopustila zdejší kolegyně blogerka Helena Vlachová, a proto jsem se na její blog s titulkem Školství bych nepřidala ani korunu rozhodl zareagovat.

Paní Vlachová hned v perexu svého článku píše o tom, že ve školství se válí spousta peněz, učí v něm nekvalifikovaní učitelé a přidávat jim jakékoli peníze znamená zmar pro státní rozpočet. Své tvrzení přitom opírá o zkušenosti s kolegou ze školy, kde učí. Tento kolega paní Vlachové údajně nemá odpovídající vzdělání, k maturitním zkouškám nechodí odpovídajícím způsobem oblečený a navíc si do školy pravidelně vodí svého psa, jemuž je vše podřízeno.

Paní Vlachovou neznám, takže nemohu posoudit, nakolik jsou její slova pravdivá. Za sebe však mohu konstatovat, že na střední škole, kde učím já, by rozhodně žádnému kolegovi ze strany vedení školy neprošlo, kdyby si do práce vodil svého psa či jakékoliv jiné živé zvíře, a také se u nás nikdy nestalo, že by k maturitním zkouškám někdy přišel kterýkoliv člen maturitní komise oblečený formálně. Co se týká kvalifikovanosti pro svou profesi, tak i tam v převážné většině případů platí, že učitelé splňují požadovanou kvalifikaci podle Zákona o pedagogických pracovnících, tedy že v případě učitelů všeobecně vzdělávacích předmětů a odborných předmětů mají vysokoškolské vzdělání, získané v magisterském studijním programu (v případě učitelů odborného výcviku pak v bakalářském studijním programu). Občasnou výjimkou jsou pouze případy, kdy jsou na částečný úvazek přijati mladí kantoři, kteří své vysokoškolské vzdělání ještě dokončují.

Pokud tedy je skutečně pravdou to, co o jednom svém kolegovi napsala ve svém článku paní Vlachová, tak jde o věc, kterou by měl urgentně ředitel jejich školy, ovšem nelze z něj vyvozovat stav, který by platil na všech či na většině škol v České republice. A k její závěrečným větám: „Když tomu tak nebude, když nebude ve školství nastolen požadavek odbornosti učitele, jak se tomu požaduje u lékařů, soudců...není na místě, aby se platy navyšovaly. Asi bych přidala jiným profesím, v nichž je požadováno vystudování příslušného oboru...“ Převážná většina učitelů, působících momentálně v českém školství, plně kvalifikovaných a odborně vzdělaných pro svou profesi je. Pokud se tahle věc někde obchází (a příslušné orgány to tolerují), tak to není vina samotných učitelů. Přijde mi proto zcela nesmyslné, aby kvůli tomu byli trestáni všichni kantoři tím, že se dle návrhu paní Vlachové nepřidá do školství ani koruna.