Nejenom prezident Pavel by měl české fotbalisty nabudit

Nevážně i vážně o šancích české fotbalové reprezentace na právě probíhajícím světovém šampionátu v Americe.

Šance českých fotbalistů na postup ze základní skupiny na fotbalovém mistrovství světa nevypadají po čtvrteční remíze s JAR příliš růžově. Jeden dosud uhraný bod by na postup ze třetího místa určitě nestačil. Evenetuální dva body s velkou pravděpodobností také ne, takže jedinou šancí, jak si postup do play off vybojovat, je porazit v posledním zápase Mexiko. Což je ovšem tým, který předchozí dva zápasy vyhrál a navíc mu bude v zápase proti nám bouřlivě fandit vyprodaný Aztécký standion v Mexiko City.

Jak tedy českou fotbalovou reprezentaci nabudit? Nestačí jen pasivně fandit u televize (jak to předvedl v zápase proti Jižní Korei premiér Andrej Babiš - viz odkaz zde) nebo případně fandit v hospůdce s kelímkem piva v ruce (jak to například předvedli předseda ODS Martin Kupka a bývalý ministr zahraničí Jan Lipavský při zápase proti JAR - viz odkaz zde). Jak už zmínil v dnešním článku kolega bloger Pavel Ďuran, prezident Pavel by neměl váhat a do hlavního mexického města by se měl osobně vypravit.

Vždyť jeho přítomnost je takřka vždy pro české sportovce stimulem, který vede k významnému úspěchu. Což se potvrdilo jak na hokejovém mistrovství světa v roce 2024 v Praze, tak i na letošní zimní olympiádě v Itálii. Když se totiž pan prezident přišel podívat na závod v paralelním obřím slalomu na snowboardu, přineslo to české výpravě zlatou medaili! Sice ji nevybojovala očekávaná favoritka Ester Ledecká (která se pak za své vyřazení ve čtvrtfinále panu prezidentovi omluvila), ale dokonale ji zastoupila jiná česká reprezentantka, Zuzana Maděrová.

Ale teď vážně. Čeští fotbaloví reprezentanti zatím svým fanouškům udělali radosti velmi málo, ať už ziskem dosud jediného bodu, tak především svými nemastnými, neslanými výkony. Snad s výjimkou úvodu zápasu s Jihoafrickou republikou, kdy soupeře zmáčkli a svůj tlak korunovali již v 6. minutě gólem Michala Sadílka. Jenže pak, místo toho, aby v tlaku pokračovali a přidali další góly, tak začali hrát defenzivně a jakoby spoléhat na to, že jednogólový náskok udrží až do konce záapasu. Což se jim ovšem vymstilo a na vyrovnávací gól z trochu přísné penalty v 83. minutě již odpovědět nedokázali.Když jsem si pak v některých médiích (viz například zde) přečetl, že trenér Koubek zhodnotil výkon českého týmu pozitivně, tak se mi nechtělo věřit vlastním očím...

Včera večer jsem sledoval zápas skupiny E mezi Německem a Pobřežím Slonoviny. Pro ty, co jej neviděli, strúčně k jeho průběhu: Německo bylo v prvním poločase jasně lepší, nicméně rozhodčí mu dva góly neuznali a naopak Afričané z jediné střely za celý poločas vstřelili gól. Začátek druhé půle byl naopak ve znamení náporu „Slonů“ (jak se mužstvu ze západní Afriky někdy přezdívá), na což německý trenér zareagoval v 60. minutě trojnásobným střídáním. Což byl vydařený tah, neboť již 8 minut poté se dva z nově příchozích hráčů (Amiri a Undav) podíleli na vyrovnávacím gólu.

Pokud někdo očekával, že poté začnou oba týmy hrát opatrně, neboť remíza po jejich vítězstvích v prvním zápase skupiny by de facto stvrdila jejich postup, tak se mýlil. Jak Němci, tak i fotbalisté Pobřeží Slonoviny totiž neúnavně podnikali útočné výpady, kterými ohrožovali branku soupeře. Afričané prováhali velkou šanci těsně před koncem zápasu, naopak německý kanonýr Undav zamířil v 94. minutě opět přesně a favorit tak nakonec v poměru 2:1 zvítězil. Afričané byli nejspíš po trochu smolné prohře zklamaní, nicméně za svůj ofenzivní výkon se rozhodně nemuseli stydět.

Když se vrátím k české reprezentaci: na místě jejího trenéra by možná nebylo od věci, kdyby českým hráčům nařídil záznam ze zápasu Německo - Pobřeží Slonoviny povinně sledovat, aby viděli, jak se má hrát i za relativně příznivého vztahu. To by je možná mohlo nabudit víc než případná přítomnost českého prezidenta či kteréhokoliv jiného politika na jejich zápase proti Mexiku.