Nápady některých psychologů, jak modernizovat dnešní školství, mě nepřestávají fascinovat

Během včerejška jsem narazil na dva velmi pozoruhodné nápady, které mě jakožto učitele s více než 20 letou praxí velmi zaujaly.

Včera mi přišel email od bývalé kolegyně, která učí na střední škole již řadu let matematiku a biologii. Jakožto učitelce matematiky jí byla zaslána zpráva, v níž bylo konkrétně uvedeno: „Jste učitel/ka matematiky nebo fyziky? Máte chuť se zapojit do výzkumu a posunout svůj obor o kousek dál? Tak přesně Vás hledám. V rámci doktorského studia pedagogické psychologie pracuji na výzkumu užívání humoru ve výuce matematiky a fyziky. Vedla bych s Vámi rozhovor na téma, jaké metody v hodinách využíváte a co si o humoru myslíte.“

Kolegyně následně popsala svou včerejší hodinu matematiky, v níž žáci psali předem ohlášený test. A srdnatě vylíčila reakce některých žáků během testu, jako například: „Paní  učitelko, paní učitelko, já jsem nevěděl, že něco píšeme!“, „Paní učitelko, paní učitelko, já jsem chyběl dvě hodiny! Sorry jako! Neumím nic!" nebo „Tady to máte, tu písemku, nemám ani tužku, ani pravítko, nějak jsem tu matiku vypustil!" Zkrátka, kolegyně názorně popsala, že humoru při matematice ona zažije ve svých hodinách spoustu i bez toho, že by do nich aplikovala nějaké moderní výzkumné metody. Přesto se rozhodla, že studentce doktorandského studia odpoví a popíše jí, jak taková výuka matematiky na mnoha dnešních školách vypadá – aby eventuálně byla budoucí pedagožka v obraze…

Co k tomu více dodat? Snad jen to, že humor je samozřejmě bezva věc, žáci ho zpravidla ocenit dovedou a tak se ho snažím při vhodných příležitostech využívat ve svých hodinách i já. Ale na druhou stranu si moc nejsem jist, zda může mít až tak blahodárný vliv na to, aby žáci matematiku či fyziku lépe chápali a lépe se připravovali na testy. Navíc si nejsem jistý, jaké humorné příklady dokáže někdo vymyslet třeba na Ohmův zákon, logaritmické rovnice nebo planimetrii. A hlavně kroutím hlavou nad tím, že si někdo zvolí takové téma pro svou doktorskou práci.

Na druhou věc, která mě jako učitele s více než 20letou praxí fascinovala, jsem narazil při čtení včerejších Lidových novin v komentáři redaktorky Radky Kvačkové. Zamýšlela se v něm nad tím, zda k dětství patří soutěžení, případně, zda nejsou od věci rady některých dnešních psychologů, kteří upozorňují na to, že není správné „poměřovat výkony různě vybavených individualit stejnými metry.“ V této souvislosti pak píše o tom, že školy v Anglii volí stále častěji pro své žáky nesoutěžní sportovní dny a dávají přednost kláním, kde nikdo nevítězí.

Nad tímhle nápadem jsem kroutil hlavou ještě víc než nad doktorskou prací ohledně užívání humoru v hodinách matematiky či fyziky. Jaký by dle mého názoru mělo smysl organizovat jakékoliv sportovní klání, v němž by se nesoutěžilo? Vždyť dodnes vzpomínám například na mezitřídní turnaje ve fotbale na základní škole, na které jsme se těšili dlouho dopředu, chystali si na ně dresy, kdy jsme si na bílá trička nastříkali čísla, jmenovky hráčů a loga slavných mužstev typu Juventusu Turín, Liverpoolu či Barcelony. A jak jsme v osmé třídě byli ve škole celý následující den nešťastní, když jsme jako favorité turnaje prohráli úvodní zápas proti 8.A.  A o co větší pak byla naše radost, když jsme i přes úvodní prohru nakonec celý turnaj přece jen vyhráli. Obdobným způsobem jsme prožívali i středoškolská sportovní klání na gymplu či basketbalové turnaje na výšce.

Samozřejmě, že při jakémkoliv nejenom sportovním zápolení vždy někdo vyhraje a někdo prohraje, někdo musí skončit první a někdo naopak poslední. Ale je tohle opravdu racionální důvod k tomu, proč raději žádná soutěžení ve školách nepořádat? Dle mého názoru je to naprostý nesmysl. Ale možná holt jsem nemoderní učitel…