Nagano po 20 letech znovu nebude, důvodů být hrdý na české sportovce je však dost

I když si to celý národ nepochybně přál, čeští hokejisté svůj zlatý olympijský úspěch po 20 letech nezopakují.

Včera tomu bylo na den přesně 20 let, co čeští hokejisté zvítězili ve finále hokejového olympijského turnaje gólem Petra Svobody 1:0 nad Ruskem a senzačně se tak stali olympijskými vítězi. Jejich vítězství tenkrát bylo obzvlášť cenné nejenom proto, že čeští ani českoslovenští hokejisté nikdy předtím olympijské hry nevyhráli, ale především z toho důvodu, že v Naganu to bylo poprvé v historii, kdy na olympiádě startovali v jednotlivých reprezentačních týmech všichni nejlepší hokejisté světa včetně hráčů z NHL. Proto také naganský turnaj byl sportovními žurnalisty či hokejovými odborníky často označován jako Turnaj století.

 Ti, co byli před 20 lety na světě, si nejspíš dobře vybavují, jakou euforii vítězná cesta českých hokejistů naganským turnajem vyvolala. Kvůli časovému posunu se většina zápasů hrála v brzkých ranních či dopoledních hodinách, a tak si na čtvrtfinálový zápas proti USA a semifinálový proti Kanadě brali mnozí lidé v práci volno, ve školách obvykle nedalo žákům příliš práce přemluvit své učitele, aby místo výuky mohli přes projektor v učebně sledovat hokejový zápas. Finálový zápas se pak naštěstí hrál v neděli a většina národa tak časně ráno vstala, aby mohla aspoň na dálku fandit českých hokejistům, ať už v barech či restauracích, na náměstích velkých měst nebo v pohodlí svého domova. A co se dělo poté, co vítězný finálový zápas skončil, případně následující den po příletu zlatých českých hokejistů do Prahy, asi netřeba připomínat…

Kdo by nechtěl něco podobného zažít po 20 letech znovu? Pro ty, co sportu rozumějí, by sice s ohledem na to, že na letošním olympijském turnaji na rozdíl od Nagana nestartují hráči z NHL, případné české hokejové zlato asi nemělo takovou cenu jako to z Nagana, ovšem hospody, restaurace či náměstí měst s živou projekcí by se na nedělní finále nepochybně zaplnily opět a čeští hokejisté by nejspíš byli na Staroměstském náměstí uvítáni stejně nadšeně jako jejich předchůdce před 20 lety. Ovšem, jak už všichni asi vědí, česká hokejová reprezentace dnes v semifinále podlehla Rusku (přesněji řečeno Olympijským sportovcům z Ruska…) 0:3 a finále si nezahraje.

Přesto si však nemyslím, že by čeští sportovní fanoušci měli být s ohledem na naše dosavadní olympijské vystoupení smutní. Vždyť bez ohledu na to, jak dopadne zítřejší zápas našich hokejistů o bronz či snowboardový závod v paralelním obřím slalomu, ve kterém je největší favoritkou Ester Ledecká, již máme na svém kontě 6 medailí. A to s ohledem na neúčast loňské trojnásobné medailistky z mistrovství světa v biatlonu Gabriely Koukalové a zdravotní patálie obhájkyně olympijského zlata ze Soči Martiny Sáblíkové asi moc sportovních odborníků nečekalo.

A opravdu si myslím, že není od věci vážit si toho, když se česká reprezentantka stane olympijskou vítězkou ve sjezdovém lyžování a další získá medaili v snowboardcrossu, přestože přírodní podmínky pro takové sporty jsou u nás mnohonásobně horší než je tomu v alpských zemích nebo v USA či Kanadě. Nebo když získáme 2 medaile v rychlobruslení, přestože u nás doma mohou naše reprezentantky trénovat maximálně na zamrzlém rybníce.

Tímto samozřejmě nechci říkat, že úspěchy na sportovním poli jsou pro naši zemi důležitější než například kvalitní zdravotnictví, školství nebo úspěchy českých vědců. A jak s oblibou říkají takzvaní „chlebaři“, chléb ani benzín kvůli tomu také levnější nebude. Ovšem není určitě od věci se z olympijských medailí českých sportovců radovat, být na ně patřičným způsobem hrdý a nemluvit o českých sportovcích jen jako o „vyžírcích státní kasy.“