Na sport by více peněz jít mělo

Návrhy předsedy ČSSD Jiřího Paroubka na zlepšení podpory českého sportu vyvolaly v českých sdělovacích prostředcích ostrou polemiku. Byly většinou označovány jakožto populistické a navíc přednesené člověkem, kterému sport není příliš blízký (o čemž svědčí například Paroubkova ne zrovna sportovní postava nebo to, že si minulý týden při setkání s Martinou Sáblíkovou popletl rychlobruslení s krasobruslením). Zkusme se však nad návrhy ohledně financování sportu zamyslet bez toho, že bychom hodnotili, kdo je přednesl, ale pouze z pohledu toho, zda jsou správné či nikoliv.

Rozhodně bych souhlasil s tím, že český sport by měl být vyčleněn z působnosti ministerstva školství a spadat přímo pod Úřad vlády. Vždyť kolik potřebných peněz má zbýt pro sport, když samotné školství je silně podfinancované? A jak o něm mají rozhodovat takoví „odborníci“ na sport, jakými byly například bývalé ministryně školství Petra Buzková či Dana Kuchtová? Potom se těžko můžeme divit, když i díky nekompetentnosti představitelů ministerstva školství skončilo pořádání mistrovství světa v Harachově v roce 2009 tak, jak skončilo …

Co se týče objemu výdajů na sport, zde se asi těžko daňoví poplatníci shodnou v tom, zda jsou malé či velké. Fakta jsou taková, že v roce 2008 činily v České republice výdaje na sport 7,7 miliard korun (jde o součet výdajů vlády, regionů, obcí i loterijních společností) a dle tvrzení náměstka ministra pro sport Jana Kocourka  patří Česká republika v rámci EU mezi země s nejnižší podporou sportu.. Přitom vloni náš stát například nakoupil 109 obrněných transportérů typu pandur za 14,4 miliardy korun. Kdyby se jich nakoupilo o polovinu méně (čímž by bojeschopnost naší armády nejspíš nijak neutrpěla), mohlo se ušetřit přes 7 miliard korun – tedy tolik peněz, kolik nás přibližně stojí roční podpora českého sportu. Řada lidí bude jistě na druhou stranu argumentovat tím, že nám chybějí peníze na mnohem důležitější věci než je sport, například na zdravotnictví či školství. To je samozřejmě pravda a faktem je i to, že úspory se budou v už tak napjatém státním rozpočtu hledat čím dál hůř.

Přesto si myslím, že by si český sport více peněz zasloužil a kdyby to bylo například díky tomu, že firmy s ročním obratem vyšším než 5 miliard budou povinně dávat 1 procento ze základu daně na sport či kulturu, nebyl bych proti. Co mě k tomu vede?

Jednak sport není jenom o medailích a jeho primární význam spočívá v tom, že pomáhá upevňovat zdraví a fyzickou kondici lidí. Což fakticky znamená, že čím více lidí bude pravidelně sportovat (vyjma samozřejmě případů, kdy někteří lidé přeceňují své možnosti nebo se věnují extremním sportům), tím více peněz ušetříme v oblasti zdravotnictví.

U vrcholového sportu je již odůvodnění státní podpory obtížnější, ovšem zde bychom si měli uvědomit, že špičkoví sportovci nejen proslavují naši vlast, ale jsou i velmi pozitivním příkladem pro naši mládež. V souvislosti s touto myšlenkou jsem nedávno četl na jedné internetové diskusi názor, že místo Sáblíkové, Špotákové či Bauera by měli být pro naše mladé lidi vzory spíše osobnosti jako Jaroslav Heyrovský či Antonín Holý. S tím bych samozřejmě souhlasil, ovšem zdaleka ne každý dostane do kolébky takové vlohy, aby se mohl stát významným vědcem.  A navíc, financování české vědy je v posledních letech stejně problematické, jako financování českého sportu. A když se někde objeví názor, že by na vědu a výzkum mělo u nás jít více peněz, i zde se v některých diskusích objeví názory typu „vždyť to nebude taková škoda, když objevíme o něco méně černých děr.“

Samozřejmě, že ani větší objem peněz automaticky nezajistí, že budeme v hokeji pravidelně porážet Kanaďany či Rusy (což by si měl uvědomit Jiří Paroubek) nebo že budeme z letních olympijských her vozit více medailí (což by si pro změnu měl zase uvědomit Mirek Topolánek).  Pokud ale peníze na sport budou vynaloženy účelně, bude to mít pozitivní přínos pro celou společnost.