Na Rusko to ve sportu umíme. Nebo je to náhoda?

České fedcupové reprezentantky dovršily v neděli fantastický rok českého ženského tenisu. Po triumfech Petry Kvitové ve Wimledonu i na turnaji Masters jsme se po 23 letech dočkali i vítězství v prestižní kolektivní soutěži. Triumf je o to cennější, že ho naše hráčky dosáhly na půdě favorizovaného Ruska.

K finálovému zápasu sice naše družstvo neodlétalo v roli úplného outsidera, ovšem vzhledem k aktuálnímu postavení ruských hráček na žebříčku WTA byly i přes skvělou formu naší jedničky Petry Kvitové mírnými favoritkami Rusky. Naše hráčky však nechaly na kurtu srdce a i když v sázce nebyly tak vysoké finanční prémie jako na turnajích WTA, jejich bojovnost při finále Fed Cupu byla minimálně stejná, ne-li ještě větší.  Petra Kvitová získala dva body ve dvouhrách, když mimo jiné dokázala proti Kuzněcovové otočit nepříznivý stav 0:3 ve třetím setu na 6:3. Přesto jsem byl před závěrečnou čtyřhrou za stavu  2:2 spíše pesimistou. Ovšem pár Hradecká – Peschkeová své soupeřky doslova  smetl a postaral se tak o to, že vítězná trofej poputuje z Ruska do České republiky (i přes nečekané administrativní komplikace …).

Nemohl jsem si při této příležitosti nevzpomnět na některé nedávné triumfy našich sportovců, při kterých ve finále dokázali udolat favorizovaného ruského protivníka. Mám na mysli především zlato našich hokejistů na loňském mistrovství světa v Německu. Asi i vy máte ještě v čerstvé paměti finálový zápas proti ruským hokejistům, kteří celý turnaj suverénně vítězili, zatímco naši hokejisté proklouzli do finále jen díky čtvrtfinálovému i semifinálovému vítězství na nájezdy.  Přesto se naši hokejisté dokázali vypnout k heroickému výkonu a s trochou štěstí, které ovšem ke sportu patří, favorizovaného soupeře ve finále porazili.

Také Petra Kvitová letos ve finále Wimbledonu nebyla proti Rusce Šarapovové favoritkou. Šarapovová na cestě do finále své soupeřky doslova válcovala a neztratila jediný set. Přesto se jí Petra nezalekla a  ve dvou setech dokázala svou mnohem zkušenější soupeřku porazit. 

Asi nejdojemnější výhrou českého sportovce nad ruským bylo v posledních letech vítězství Barbory Špotákové na olympijských hrách v Pekingu. Finále v hodu oštěpem se totiž konalo 21. srpna, tedy v den výročí sovětské okupace v roce 1968. Ruská oštěpařka Abakumovová tenkrát vedla od prvního pokusu veledlouhým hodem přes 70 metrů, Bára ji však v poslední sérii přehodila a získala pro Českou republiku zlatou medaili.

Že by při souboji s ruskými sportovci měli naši reprezentanti natolik zvýšenou motivaci, díky níž jsou schopni vypnout se k často neskutečným výkonům? Věřím, že v době socialismu to asi platilo. Především na skvělé zápasy našich hokejistů proti sovětské sborné vzpomínám nejspíš nejenom já dodnes. Vítězství proti tehdejší propagandou milovanému, avšak většinou národa nenáviděnému Sovětskému svazu bylo tehdy ceněné mnohonásobně víc než výhra proti jakémukoliv jinému soupeři.

Dnes je však situace poněkud jiná. Nedomnívám se totiž, že by naši dnešní reprezentanti, kteří se narodili až po roce 1968 a v některých případech i po roce 1989, měli při vítězstvích nad ruskými sportovci takový pocit zadostiučení, jaký mohli mít jejich předchůdci v 70. či 80. letech.  Barbora Šporáková by se při své bojovné povaze nejspíš dokázala vyhecovat stejně, i kdyby v olympijské závodě nad ní místo Abakumovové vedla kterákoliv z jiných oštěpařek. Také Petra Kvitová pravděpodobně nerozlišuje, jestli na druhé straně kurtu proti ní stojí Ruska, Američanka nebo Číňanka.

To však nic nemění na skutečnosti, že vítězství nad Ruskem si řada českých fanoušků stále považuje víc než vítězství nad jinými zeměmi. Především ale buďme hrdí na to, že naše malá země patří v tenise, hokeji, veslování i v některých jiných sportech k těm absolutně nejlepším na světě.