Lze emigrující ukrajinské sportovce odsuzovat?

Názory na počin ukrajinských volejbalistů, kteří se rozhodli zůstat na Západě, aby se vyhnuli možné mobilizaci, se různí.

Tři hráči volejbalového mužstva opustili během zájezdu do západní Evropy svůj tým a na rozdíl od ostatních spoluhráčů a trenérů se domů s výpravou již nevrátili. Učinili tak i přesto, že jim vedení klubu před zápasem proti belgickému soupeři odebralo pasy.

Při čtení takové zprávy by většina čtenářů nejspíš očekávala, že šlo o sportovce ze střední nebo východní Evropy, kteří vyjeli v 70. či 80. letech minulého století na Západ. Věkově starší čtenáři by si nejspíš dokázali vzpomenout na mnohá jména československých sportovců, kteří se v období před rokem 1989 rozhodli pro emigraci. Namátkou bych připomenul třeba tenistku Martinu Navrátilovou, plavce Miroslava Rolka, Marcela Géryho či Josefa Hladkého, z celé plejády hokejistů pak například Václava Nedomanského, Františka Musila, Petra Klímu či slovenské bratry Šťastné.

Událost, o které píši v prvním odstavci mého dnešního blogu, se však stala v letošním roce a zmiňovaní volejbalisté byli hráči ukrajinského klubu Reštylivka. Jeden z trojice hráčů, který výpravu opustil, následně přes média vzkázal, že tak učinil kvůli obavám z možné mobilizace, před kterou ho klub nedokáže uchránit. Narážel přitom na skutečnost, že již při cestě z Ukrajiny odvedla na hranicích vojenská komise jednoho z jeho spoluhráčů (viz odkaz zde).

V případech, kdy se pro emigraci rozhodli sportovci ze střední či východní Evropy před rokem 1989, se to sice tehdejší komunistické vládní garnituře pochopitelně nelíbilo, nicméně troufnu si říci, že převážná většina národa stála na straně sportovců a nechápala je jako „zrádce vlasti“, nýbrž jako ty, kteří se rozhodli pro život ve svobodné zemi, případně pro krok, který napomohl k rozvoji jejich sportovní kariéry (třeba v případě hokejistů bylo totiž možné legálně odejít hrát do NHL až po dovršení věku 30 let). Ostatně, někteří lidé si možná vzpomínají na to, jakých ovací se dostalo mnohonásobné grandslamové vítězce Martině Navrátilové na pražské Štvanici, když tam v roce 1986 přijela na Pohár federace jakožto reprezentantka USA.

V případě nyní emigrujících ukrajinských sportovců se však názory různí. V diskusi pod příslučným článkem na iDnes se objevují jak názory, které jejich počínání označují za bezpáteřní či zbabělé, tak i takové, mající pro jejich útěk z důvodu obav před mobilizací pochopení. Ti první argumentují tím, že bránit svou vlast před agresorem by mělo být povinností každého bojeschopného muže, druzí zase argumentují například tím, že je nesmyslné chtít po mladých lidech, aby nasazovali svůj život, zatímco mnozí z těch, kteří je do války ženou, sami bojovat nejdou.

Oba typy názorů přitom mají svůj „kus pravdy“. V souvislosti s tím, že se před pár dny objevila v médiích zpráva o tom, že administrativa současného amerického prezidenta Bidena naléhá na Ukrajinu, aby urychleně navýšila početní stav své armády tím, že bude povolávat na frontu více vojáků i z mladších ročníků, než je tomu nyní (viz odkaz zde), je otázkou, jestli tak nebude narůstat i počet mladých ukrajinských sportovců, kteří se rozhodnou pro emigraci. I proto by bylo dobré, kdyby se Bidenovu nástupci v Bílém domě podařilo splnit jeho slib o brzkém zastavení války Ruska na Ukrajině (uzavřením příměří, přijatelného pro obě strany). Byť je samozřejmě jasné, že do 24 hodin od Trumpovy inaugurace to nebude.