Komu bude radar chybět?

Zpráva o tom, že americký prezident Barack Obama definitivně odložil plány na vybudování systému protiraketové obrany ve střední Evropě včetně tolik diskutovaného radaru v Brdech, se logicky stala hlavní zprávou ve všech českých sdělovacích prostředcích.

Přestože v době, kdy píšu tento článek, je podle ankety, zveřejněné na IDNES.CZ (s otázkou „Je dobře, že v Česku nebude stát radar americké protiraketové obrany?“) více lidí zklamáno než potěšeno a na serveru IHNED.CZ je poměr zklamaných a potěšených přesně 50 na 50, troufnu si říct, že Barack Obama udělal svým rozhodnutím většině lidí v České republice radost. Patřím mezi ně i já. 

Hlavní důvod, proč jsem patřil mezi odpůrce radaru v Brdech (byť jsem nechodil nikam demonstrovat) je ten, že nejsem přesvědčen o jeho užitečnosti. Nejsem odborník v oblasti vojenství, ale zdravým selským rozumem se prostě domnívám, že vzhledem k naší zeměpisné poloze by radar těžko mohl být účinný v případě eventuelních útoků ze strany Íránu, potažmo KLDR. Naopak si myslím, že jeho vybudování by mohlo zhoršit v dnešní době vcelku dobré vztahy v Evropě, zejména vztahy některých středoevropských zemí s Ruskem. Komu tedy bude ten některými politiky již oplakávaný radar chybět?

V první řadě některým politikům. Zatímco u lidí typu Václava Havla či jeho polského protějšku Lecha Walesy jde o to, že jejich politická kariéra byla nastartována díky boji proti komunismu, za což se jim dostalo zasloužené slávy. Tito politici se však nejspíš nedokáží smířit s tím, že dnes je již jiná doba než před 20 či více lety a reálné nebezpečí ze strany Ruska (když pomineme možnost zastavení dodávek ruského plynu) či někoho jiného nám opravdu nehrozí. Havel a spol. naopak zřejmě mají stále potřebu hledat možného nepřítele, před kterým by mohli silou svých autorit ostatní varovat.

U politiků z řad ODS (částečně i z TOP 09) pak vyplývá zklamání z toho, že to byli oni, kdo neúnavně v posledních 3 letech prosazovali vybudování americké základny v Česku. Byť se jim nakonec nepodařilo prosadit jeho schválení v Poslanecké sněmovně, stejně jako přesvědčit většinu obyvatel České republiky o jeho užitečnosti. Nejvíc zklamaná nepochybně musí být bývalá ministryně obrany Vlasta Parkanová. Ta se pokusila zlepšit negativní vnímání radaru českými občany i svým zpěvem (což bylo podle nejen mého názoru na hranici soudnosti), přesto ani to nepomohlo.

A pak je tu samozřejmě 30 – 35 procent obyčejných lidí (soudě dle výsledků většiny průzkumů veřejného mínění, které byly v souvislosti s umístěním radaru uskutečněny), kteří si výstavbu radaru přáli ne z důvodů nějakých osobních výhod, ale z důvodu toho, že na rozdíl například ode mě byli o jeho užitečnosti přesvědčeni. Názor těchto lidí samozřejmě respektuji, jsem však rád, že jich bylo méně než odpůrců radaru. Byť počet českých odpůrců nejspíš neměl na rozhodnutí amerických politiků o tom, že se protiraketový štít ve střední Evropě nepostaví, zásadní vliv.

Zda nakonec byla v tomto směru pro Baracka Obamu rozhodující snaha nezhoršit mezinárodní vztahy s Ruskem nebo to spíše byly důvody ekonomické, ví jen on a jeho nejbližší spolupracovníci. Každopádně jsem však přesvědčen, že se rozhodl správně.