Kolik lidí ještě věří tomu, že multikulturalismus funguje?

K napsání dnešního blogu mě inspiroval rozhovor se známým českým etnologem a cestovatelem Miloslavem Stinglem.

Rozhovor s tímto pánem, který navštívil kolem 150 zemí světa a vydal přes 270 knih v celkovém nákladu několika milionů výtisků, jsem si přečetl v sobotní MF DNES. Kromě jména pana Stingla mě totiž ihned upoutal i jeho titulek „Já jsem multikulturalismu také věřil.“

Když jsem si totiž v duchu již vícekrát položil otázku, jak to bylo se mnou a mým postojem k multikulturalismu dříve, tak se přiznám, že i já jsem byl před jistou dobou přesvědčen o tom, že idea společného soužití lidí s odlišným náboženským vyznáním i kulturní tradicí v jednom státě fungovat může (alespoň jsem ji tenkrát striktně nezavrhoval). A to i tehdy, pokud se jedná o tak odlišné víry jako je křesťanství a islám.

Když jsem totiž zhruba před 10 lety poprvé navštívil Egypt, tak mi připadalo, že v této více než 90milionové zemi soužití muslimů a křesťanů funguje a přestože lidí, vyznávajících křesťanskou víru, je jen zhruba 10%, nijak utiskováni zde nejsou. Obdobně když jsem byl ještě před necelými 4 lety na poznávacím zájezdu v Bruselu i dalších belgických městech, tak mě překvapilo velké množství lidí, vypadajících na první pohled „neevropsky.“ Ale ani tady jsem neměl pocit, že by společné soužití nefungovalo.

Že dnes, s odstupem několika let, je již můj postoj k této otázce jiný, asi není těžké domyslet. Po Arabském jaru v roce 2011, kdy se moci v Egyptě chopilo Muslimské bratrstvo, nemohla již být o na první pohled idylickém soužití muslimů a křesťanů ani řeč. Poté, co bylo Muslimské bratrstvo po roce vládnutí sesazeno a postaveno mimo zákon, se situace naštěstí zlepšila, ovšem že Egypt již dnes není tou pro turisty bezpečnou zemí z doby před 7 a více lety, asi není třeba dodávat. Totéž samozřejmě platí po sérii teroristických útocích, které spáchali během posledních 2 let v několika západoevropských zemí islámští radikálové, i v případě Belgie. Mimochodem, někteří pachatelé těchto teroristických útoků, jak známo, vyrostli shodou okolností v bruselské čtvrti Molenbeek…

Samozřejmě, že já žádný velký cestoval nejsem (i když cestování k mým koníčkům patří a letos se mimo jiné chystám do Spojených arabských emirátů – islamofob, byť se mi to někteří snaží v diskusích občas podsouvat, opravdu nejsem). Během týdenního pobytu v některé zemi asi těžko šlo objektivně posoudit, nakolik zde v praxi myšlenka multikulturalismu funguje. Ovšem něco jiného je to u člověka typu pana Stingla, který (jak už jsem zmínil výše) navštívil kolem 150 zemí a v některých z nich pobýval celé roky. Proto mě při čtení rozhovoru s ním zaujalo, že i on myšlence multikulturalismu prvně věřil, nyní je však k tomu, jak se bude dále společné soužití osob se zcela odlišnou kulturou i náboženským vyznáním vyvíjet v Anglii, Francii i Německu, poněkud skeptický.

Proto si zde na závěr dovolím ocitovat jednu z jeho odpovědí, kterou v rozhovoru pronesl: „Jsem v očekávání, jak se to vyvine. Vlády dělají hodně pro to, aby došlo k nějakému vyrovnání. My nemáme naštěstí velkou muslimskou komunitu, jen 20 tisíc muslimů. Republika končí u Aše, ale Evropa zde nekončí a nás musí zajímat, co se děje v Bruselu.“ Tato moudrá slova totiž nelze jinak, než podtrhnout.