Kolik infarktů českých sportovních fanoušků již zapříčinily olympijské soutěže?

Ve sportu nemá dopředu nic jistého ani sebevětší favorit, což se potrdilo i na stávajících 33. letních olympijských hrách.

Olympijské hry v Paříži jsou přesně ve své polovině. Bilance českých sportovců z hlediska získaných medailí je zatím mnohem skromnější, než se očekávalo. Mnozí sportovní novináři i fanoušci na internetových diskusích totiž byli tak trochu „namlsáni“ tím, že na minulé letní olympiádě v roce 2021 v Tokiu získala naše výprava cenných kovů 11, předtím v roce 2016 v brazilském Riu 10 a v Londýně v roce 2012 bylo českých medailí rovněž 11.

Optimismus byl navíc podložen i úspěchy našich sportovců v loňském roce, když kromě takřka tradičních úspěchů ve sportech jako tenis, vodní slalom či sportovní střelba dokázali vybojovat tituly mistrů světa i ve sportech jako plážový volejbal nebo lukostřelba. Ve sportu ovšem nemá dopředu nic jistého ani sebevětší favorit, a to se bohužel potvrdilo i u některých českých reprezentantů na stávajících 33. letních olympijských hrách v Paříži. Lukáš Krpálek v judu, Jiří Prskavec ve vodním slalomu, Jiří Lipták ve střelbě ani tenisový pár Krejčířová-Siniaková v dámské čtyřhře totiž nejenom, že zlato z Tokia neobhájili, ale nebyl jim letos dopřán zisk jakékoliv olympijské medaile.

Samozřejmě, že olympiáda není jenom o medailích, a většina fanoušků jistě dokáže ocenit i umístění na předním místě ve sportovním odvětví, kde je velká konkurence, což byl třeba případ 6. místa plavkyně Barbory Seemanové nebo 14. místa Mathiase Vacka ve včerejším silničním cyklistickém závodě (což bylo historicky nejlepší umístění českého cyklisty v této disciplíně). Ale přece jen, když to takzvaně cinkne, tak je radost ještě větší, aspoň tedy u mě...

Proto předpokládám, že jsem nejspíš nebyl sám, kdo si z dosavadní olympiády zatím nejvíc užil pátečního večera, kdy si naše výprava připsala na své konto dvě medaile. Tenisový pár Kateřina Siniaková - Tomáš Macháč navíc vybojoval ve smíšené čtyřhře v duelu proti čínským tenistům tu nejcennější, zlatou. Fanoušci, kteří vydrželi u televizorů až do zhruba jedenácté večerní hodiny, si tak mohli vyslechnout v přímém televizním přenosu (ať už na ČT Sport nebo na Eurosportu) českou hymnu a pohled na slzy radosti Katky Siniakové během ní jistě bude patřit k nezapomenutelným zážitkům. Pokud tedy diváci, fandící našemu páru, ve zdraví přežili závěr zápasu, kdy česká dvojice v takzvaném supertiebreaku otočila nepříznivý stav 6:8 na konečných 10:8...

Ještě náročnější pro kardiaky pak nejspíš bylo sledovat závěr zápasu našich kordistů v souboji o bronz proti favorizovaným Francouzům, kterým navíc mohutně fandilo bouřlivé domácí publikum. Do závěrečného zápasu šel český šermíř Jakub Jurka za nepříznivého stavu 31:35. Jurka však dokázal zápas otočit a získat pro Českou republiku zcela nečekanou olympijskou medaili. O jak senzační úspěch šlo, asi nejlépe vystihují slova českého trenéra a předsedy šermířského svazu Oldřicha Kubišty v rozhovoru pro iDnes: „Kdyby mi někdy někdo v životě řekl, že budeme stát v Grand Palais proti osmi tisícům lidí a domácím Francouzům a že tam urveme bronz, řekl bych mu, ať už to nehulí…“

Věřím nicméně tomu, že infarkt či jiný závažný problém žádného českého příznice při sledování obou zmíněných mačů nepostihl, a radost ze zlata tenisového páru Siniaková-Macháč i bronzu družstva českých kordistů jim vyvážila nervové napětí, které při jejich sledování prožili. A že se sportovní fanoušek dost často nervuje, aniž by byl na konci odměněn úspěchem toho, komu fandí? Sport už je prostě takový a často dokáže být krásný i krutý zároveň. Je proto třeba si v první řadě vždy uvědomit, že sportovní výhry či prohry nejsou nejdůležitější věcí v životě.